Glosa
Hollandova lekce Klausovi

Gesto - François Hollande, zanedlouho francouzský prezident, sníží o třetinu svůj plat a mzdy ministrů. Populistický tah před červnovými volbami. Ale zároveň to gesto přece jen něco stojí a naznačuje, kudy jít.

Je jasné, že pro francouzskou ekonomiku je to zhola nic. Netkne se jí to. Je jasné, že pro Hollanda je to polechtání, nezchudne ani náhodou. Ten pán celý dospělý život žije z peněz daňových poplatníků. Nepopulistické, zásadní by bylo, kdyby si plat snížil o 75 procent; to by asi již pocítil. Stejně tak budoucí ministři jeho vlády.

Ale pořád je to lepší než voliče a obyvatele Francie úplně ignorovat, vnímat je jen jako pokusné králíky. Lidé ve Francii si utahují opasky - jako jinde v Evropě. Hollande dobře ví, že politiků se škrty a šetření týkají jen strašně málo. Osekat plat sobě a ministrům o třetinu je slabé, jen to štípne, a přece se tím Hollande snaží lidem přiblížit, naznačit, že je potřeba se s nimi ztotožnit.

U nás takové snížení platů ministrů a hlavy státu nehrozí. Politici byli ochotni si platy tak maximálně zmrazit. Víc ani ťuk. V tom jim Hollande, ten pro místní pravici nebezpečný, směšný populista, dává na frak.

Ale snížení platu Václava Klause, Petra Nečase a mnoha dalších je na místě. Kázat o tom, že se za vysokoškolské vzdělání musí začít platit, když jsem sám neplatil a beru s náhradami zhruba 400 tisíc, to jde snadno. Zvyšovat DPH, poplatky u lékaře, zavádět školné, když beru řádově 150 tisíc - hračka. Ti dole jsou pro mě jen pokusní králíci. Léta se to tu dělá blbě, především se brutálně krade, tak není nic lehčího než hrábnout dolů a vzít to tam - jim, ne sobě.

Bylo by zdravé, kdyby si v době brutálního škrtání, v době zvyšování DPH a zdražování absolutně všeho, hlava státu nechala snížit celý plat i s náhradami ne o třetinu, ale o tři čtvrtiny (zbylo by mu pořád sto tisíc). A kdyby premiér a ministři taky sáhli na svoje platy. Ne o nějaké to lehce vyšší zdanění, které ani nepocítí, ale tak, aby i oni - politici - na vlastní kůži poznali, co škrty obnášejí.

Stav, ve kterém se nacházíme, část dnešních politiků zavinila. Byli u tunelů, u sanace rozkradených bank, ministrovali či poslancovali v době neskutečně nadhodnocených státních zakázek, obludně nafouklých sanací ekologických škod, seděli v dozorčích radách na kost ohlodávaných podniků. (Stačí se podívat, jak šel cu grunt ČEZ.)

Kdyby tihle lidé sáhli sami na sebe, dali by najevo, že jsou ochotni být taky těmi pokusnými králíky, že se jich to všecko okolo týká. Z kazatelů za vodou, z perfektně zabezpečených ideologů, by se stali lidmi, kteří se chtějí s druhými, jejichž životy ovlivňují, ztotožnit. Přestali by se vznášet vysoko nad zemí, klesli by dolů.

Hollande (opatrně) naznačil, kudy jít. Jeho krok je malý, a proto poněkud směšný. Proti místním politikům je to ale skok Boba Beamona v Mexiku v roce 1968.