Husák a Slunečnice

Velká podzimní výstava Vincenta van Gogha ve vídeňské Albertině 8. prosince končí. Bylo to prima, vyjet si do Vídně na Gogha, s trochou demagoghie řečeno na nákupy.

Kdo nebyl na Goghovi, kdo si nezagoghoval, neprolítl Albertinu, než se vrhne na Mariahilferstrasse, jako by ani nebyl. „Už jsi byl na Goghovi," tázal se mě jeden známý, pro kterého jsou obrazy asi tak stejně zajímavé jako obsah bot bezdomovce. „Já jo," dodal. „Dobrý. Koupil jsem tam gasky za půlku, co stojej v Praze."

Jel jsem si taky zagoghovat. Ve všední den; přes víkend výstavu údajně navštěvuje okolo sedmdesáti procent českých občanů a stojí se děsivé fronty. I ve všední den jsem tam na tuzemce natrefil. Na mnohé. Před obrazem Léčebna v Saint-Rémy stál, zády k malbě, česky mluvící shluk: „Kde tu v okolí koupím nejlevnější pivo?" tázal se první goghomil. Druhý: „Nejlepší jít na vánoční trh, hospody nedoporučuju." Pak se, stále zády k léčebně, milovníci holandského šílence jali debatovat o nákupech - kde najít outlety. Shluk dam o kus dál nahlédl do další místnosti a jedna vyděšeně zvolala: „Ježíš, vono to eště nekončí!"

ČTĚTE TAKÉ: Van Gogh ve Vídni láme rekordy návštěvnosti

Další Češi si, byť ve všední den, stěžovali, že „Albertina výstavu nezvládla, je tu narváno a hrozný vzduch". Neodhadla počet návštěvníků, nedošlo jí, že české cestovky udělají z Gogha nákupní tahák, že české dráhy nabídnou jízdenku do Vídně slevou na vstupenku. Pořadatelům nedošlo, že v každé české škole, na vojenských správách i na vyšetřovnách StB visely kromě Husáka povinně Goghovy Slunečnice (Arles, 1888). Takže Gogh je náš.

Foto: merkner.net