Stáj, nebo koně?

Přibývá v mém okolí lidí, kteří se mě ptají, co si myslím, že bude. Jestli ta krize už je, nebo jestli teprve přijde.

Hodně mne zasáhlo vyprávění jednoho známého, který miluje koně. Odmalička na nich závodil, jeho táta choval ušlechtilé čtvernožce i za komunistů. Dnes má rodina koně čtyři, tři klisny a hřebce. Nedávno jsme šli na pivo a přišla řeč na krizi. U nich v práci to vypadá všelijak, ale šéf to prý snad ustojí.

Pak se rozpovídal o kobylách. Před rokem se rozhodli, že postaví krásné nové stáje. Celá rodina dřela o víkendech i svátcích a  vlastnoručně, občas pod dohledem profesionálního zedníka, vybudovala hrubou stavbu. Před loňskými Vánocemi vztyčili střešní konstrukci. Pak se stavba zastavila. „Nejsou peníze," povídá mi onen známý nad sklenicí piva. „Jak to budeš řešit?" ptám se. „Člověče, abysme ty stáje dostavěli, tak budeme muset prodat kobyly," odvětil zkroušeně. „A kolik?" „Všechny." Chvíli bylo ticho, oba jsme přemýšleli. „K čemu to je, stavět stáje, když nebudete mít koně?" zeptal jsem se. Pravil, že jedna z klisen porodí hříbě a k němu si časem přikoupí ještě jedno, aby nevyrůstalo samo. „Proč si na tu dostavbu nepůjčíš?" Odpověď byla jednoznačná: „Abych se nezadlužil, dluhy mít nechci."

Za pár dní jsem na depresivní dialog zapomněl. Až minulý čtvrtek večer mi jej připomněl prezident Václav Klaus. V rozhovoru v televizi Nova vyprávěl o tom, že stále ještě máme nejvyšší životní úroveň v historii. Že krize nezačala u nás, že je to importovaná krize a je to 
pro nás smůla. Padly i otázky na neplatiče nájemného v Chomutově a na zadlužené lidi.

Pan prezident řekl něco, kvůli čemu jsem dlouho nemohl usnout: „Když nebudu zadlužený a budu mít velké úspory, tak  dojde-li k jakékoli nehodě, buď ekonomiky jako celku, mé vlastní, firmy, ve které pracuji, no tak samozřejmě já mám určitý polštář těch svých úspor, které mi pomohou. Jestli jsem to naopak přestřelil na druhou stranu a mám obrovské dluhy, které tak tak splácím, a pak nastane nehoda, tak není žádná metoda, jak bychom tohoto člověka  mohli zachránit."

Škoda, že tento recept na šťastný život neporadil Václav Klaus těm 403 486 českým domácnostem, které si podle údajů Českého statistického úřadu (platných k 31. 12. 2008) vzaly v uplynulých letech hypotéku. Za to, aby mohli bydlet, zaplatí lidé celkem 583 520 250 000 korun plus úroky a poplatky. Ta prezidentská poučka by určitě pomohla i dalším, kteří si půjčovali další stovky miliard spotřebitelských a podobných úvěrů. Všichni ti teď musejí doufat, že aktuální nehoda globální ekonomiky nepotrvá příliš dlouho.

Až příště potkám toho svého známého, povím mu, že by z něj měl prezident radost, když nechce mít dluhy. A doporučím mu, aby prodal auto a postavil si garáž.

Hezký týden