Očima Lukáše Kašpara
Záchranný kruh nejistého Miloše

Ve všemožných novinových textech o životě Miloše Zemana se píše, že se toho o jeho mládí moc neví. Ví.

Stačí se poptat v jeho rodném Kolíně anebo odtamtud rovnou pocházet. Kolín, doplácející na stavbu obří automobilky, je dnes nesmírně zadlužené město s varovně vysokou kriminalitou a děsivými dopravními zácpami. Stavbu zmíněného molochu dohodla vláda Miloše Zemana a od té doby řada Kolíňáků tvrdí, že to byla jeho pomsta rodnému městu.

Ale zpět ke kořenům. Miloš vyrůstal stejně jako naše rodina v kolínském Zálabí. Jeho maminka navíc učila na jedné základní škole s mou babičkou a obě se velmi dobře znaly. Miloš si občas chodil půjčovat knihy mého otce, ale kamarádi nebyli - s nikým nemluvil. Jen četl. Všechno. Bez rozdílu kvality. Kluci hráli fotbal, on seděl s knihou Josefa Haise Týneckého na hřbitově.

Až jednoho léta navštívili tehdejší adolescent Miloš s maminkou na čerstvě zakoupených mopedech Stadion chatu na Sázavě, kde trávili dovolenou moji prarodiče. Cíl byl jasný: naučit Miloše plavat.

Místní děti se vrhly do vody, zatímco Miloš se dopotácel na mělčinu, kde stál s nafukovacím kruhem kolem pasu a pokoušel se pochopit, co se mu můj děd snaží sdělit. Proud byl silný, voda studená po předchozích deštích a Miloš se ani nehnul. Všechny dědovy pokusy byly marné, takže to i tento jinak nesporný pedagogický talent po vyčerpávajícím boji vzdal.

Je to jen úsměvná epizodka, kterou mi vyprávěli už jako malému. Dnes mi ale tenhle obraz vyzáblého dlouhána s modrajícími rty a dětským záchranným kruhem, ve kterém jeho tehdy rachitický trup nebezpečně kloktal, vytane na mysli vždycky, když vidím, jak se potýká nejen se schody, s protivníky, ale i sám se sebou. Myslím, že by se mu ten nafouknutý kus plastu kolem beder zase zatraceně hodil.