Očima Vojtěcha Varyše
Národní divadlo: a co činohra?
18.06.2011 10:00 Glosa
Formálně i zvykově první scéna v zemi, Národní divadlo, dostane brzy novou podobu: slučuje se se Státní operou Praha. Zatímco pro balet i operu ND to může znamenat jak kýžený impuls k vlastnímu rozvoji, tak jistou úlevu po finanční a technické stránce, činohry se změny nijak dotknout nemají. Je to chyba.
V souvislosti s Národní divadlem se právem mluví o tom, že je reliktem minulosti provozovat třísouborové divadlo, v němž se – navíc v jedné budově - setkávají tři velké soubory – činohra, opera a balet. Zakopávají o sebe na zkouškách, při představeních, při plánování repertoáru a mají z toho těžkou hlavu. To už nikde ve světě neznají. Tradiční bývá kombinace opery a baletu, činohry však stojí zvlášť. Sloučení ND se Státní operou by mohlo vést stejným směrem – buď činohru ze svazku ND vyvázat, či lépe ji úplně zrušit. Koneckonců o zrušení činohry se před časem uvažovalo v třísouborovém Národním divadle Brno.
Jaký má činohra Národního divadla smysl? Historické důvody, související s pozdvihnutím národního sebevědomí, s emancipací českého jazyka či vznikem českého divadelnictví jako takového už dávno pominuly. Měšťanský konzervativní repertoár, který by uspokojoval divadelně méně náročné vrstvy bohatšího obyvatelstva, jež si návštěvu divadla spojuje především s nenáročnou zábavou nebo ušlechtilou nudou, s róbami, chlebíčky a teplým vínem v bufetu, Národní divadlo vskutku saturovat nemusí. Nabídka tohoto typu je v činoherní i muzikálové oblasti v Praze přepestrá. Pravděpodobně si nelze představit, že by ND zaujalo pozici progresivní scény, která určuje nové trendy – nečiní tak koneckonců ani Divadlo na Vinohradech, byť je v zahraničí normální, že velká honosná scéna, která má v názvu státní, národní nebo městská a je štědře dotována z veřejných zdrojů právě v opozici proti konzervativněji založeným komerčním scénám, pečuje o rozvoj divadelní kultury včetně experimentu.
Prvním problémem tedy je, že není jasné, jaký úkol má činohra Národního divadla mít, nemá jasný program a nikdo (tím méně vedení samo) jí ho nechce dát. Dá se říct, že česká divadelní obec nad činohrou ND dávno mávla rukou – berou ji jako instituci, která tak nějak je, protože tak nějak být musí, a hotovo. Důkazem je, že když chtěl před rokem ředitel Národního divadla vyměnit šéfa činohry, nikdo z osmi oslovených předních režisérů o funkci neměl zájem.
Druhý problém je v úrovni činohry, která je značně pokleslá a mnohdy nedosahuje ani onoho standardu konzervativního měšťanského divadla. Repertoár se skládá z vyložených průšvihů (z aktuální sezony Zkrocení zlé ženy, ale i pokus o nový Konec masopustu nebo komorní nastudování Špinavých rukou) a relativně snesitelných, ale nikterak výjimečných, neřkuli výbojných kusů (v přítomné sezoně Být či nebýt a Racek). Za vydařené dílo tak lze z letošních premiér považovat jen Věc Makropulos v režii Roberta Wilsona: je jistě znamenité, že se podařilo Národnímu divadlu získat a zaplatit takového režiséra, ale v celkové dramaturgii činohry ND to působí jako pěst na oko.
Když před rokem Národní divadlo uzurpovalo Novou scénu, činohra na ní uvedla tři premiéry za sebou, všechny v režii svého uměleckého šéfa Michal Dočekala. Na konkrétní inscenace se názory mohou různit (Co se stalo, když Nora opustila manžela získala většinově pozitivní kritický ohlas, autor tohoto textu ji pokládá za slabou, u Čekání na Godota to bylo přesně naopak, k již staženým Spaseným se nikdo raději moc nevyjadřuje), rozhodně však dané tři tituly nepředstavovaly koncepční, ambiciózní program, který by činohře ND nebo alespoň té Nové scéně dal nějakou jasnou tvář a směr. Ne, že by se občas neurodila výrazná a skvělá inscenace, ne že by umělci neměli právo na omyly a průšvihy; v záplavě převládajících průměrných titulů, nadměrné míře oněch průšvihů a jenom stopovém zastoupení skutečných divadelních událostí ještě více vystupuje najevo, že činohra Národního divadla žádnou koncepci a obávám se že ani význam, nemá. V tomhle stavu je ovšem činohra Národního divadla nejen po celou dobu, co ji vede Michal Dočekal, už desítky let. Naposledy do dějin českého divadla výrazně zasahovala v šedesátých letech pod vedením Otomara Krejči. A to je padesát let pryč.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.