Knižní novinka
Zítra už usnu: Obyčejný příběh jednoho vztahu nebo hledání něčeho víc?

Ve svém prozaickém debutu Zítra už usnu se nadějná autorka Klára Elšíková vyrovnává se vstupem do opravdového "dospěláckého" světa. Nejedná se však jen o zdánlivě prostá životní moudra, která bychom hledali v knihách jako Malý princ. A už vůbec nejde o zachycení uzavírajícího se dětství, ale spíš o vyrovnání se s končící etapou mladého studentského života, vyznačujícího se maximální mírou svobody a minimální mírou odpovědnosti, a začátkem "opravdové" dospělosti, kdy se poměr hodnot svoboda - odpovědnost začíná nepříjemně proměňovat.

Hlavními hrdiny jsou On a Ona. Jeho jméno neznáme, protože On je hlavním vypravěčem. Druhým, kdo promlouvá v první osobě, je Ona, Sofie. Určitou dobu spolu chodili a jejich vztah se nezdál být ničím zvlášť výjimečným až na to, že jen s ní dokázal zaplašit svou tísnivou nespavost. Odtud také název novely. Na první pohled jde jen o střídavé vyprávění dvou současných životů s reminiscencí na okamžiky z jejich dětství i dospívání, které pro ně z nějakého důvodu byly určující a k nimž se oba v myšlenkách vrací. Nejsou to nijak fatální zkušenosti, ale běžné vzpomínky a zážitky, na kterých však právě z toho důvodu autorka mohla v plné míře předvést svůj cit pro detail a skvělou pozorovací schopnost. Navíc dokázala oba charaktery vylíčit natolik plasticky, že se s nimi čtenář od první stránky snadno ztotožní.

Na druhý pohled nabízí kniha svůj hlavní motiv. Tím je věčná pochybnost a balancování mezi pocity, že máme život zcela ve svých rukou a jen na nás záleží, jakým směrem se bude ubírat, nebo jestli jsme odsouzeni k tomu, co někdo může nelichotivě nazvat šedí průměrného konzumu. Nejde o žádnou zásadní kritiku společnosti. Spíš o pozastavení se nad tím, zda vůbec můžu žít jinak, pokud chci, nebo mě většina tak jako tak "semele" a vtlačí do šablony stereotypního koloběhu rodina-zaměstnání-rodina-zaměstnání. Jak pro Něj, tak Sofii je totiž taková představa děsivá a frustrující. Celou knihou se tak vine postupné zjišťování, že věci nebudou takové, jaké jsme si je ve věku plném snů a odhodlání představovali. A jestli je to jen naše vina, nebo to jinak ani skončit nemohlo.

Třetí rovinou, která je čtenáři nabízena jen v náznacích, je otázka, jak moc jsou Sofie a především obraz jejího života, který je předkládán, skutečné. On má problém s usínáním, který zřejmě pramení z tápání ohledně toho, co nazýváme smyslem života. A přestože děj knihy se odehrává už po rozchodu se Sofií, On se k ní ve svých myšlenkách v noci chtě nechtě stále vrací. Jak v závěru knihy říká, "zítra už vymažu z hlavy ten její otisk, ten neurčitý, divný otisk, který nechala na mém polštáři."

Kniha Zítra už usnu nemá klasicky strukturovanou dějovou linku se zápletkou a rozuzlením. Jde spíš o sled zážitků, vzpomínek a úvah, kterými se proplétají určité etapy dvou životů. Závěr nabízí někým oblíbený, jinými zatracovaný otevřený konec, který přesto dokáže přinést na autorčin mladý věk moudrou a životně zemitou pointu.

V autorském stylu Kláry Elšíkové je patrná určitá rezerva v práci s jazykem týkající se zejména silného nadužívání hovorových výrazů "rádoby" a "tak nějak". Již od své prvotiny se však profiluje jako skvělá glosátorka, která se s koncentrovaným, ale zábavným sarkasmem dokáže tzv. trefit do černého.

Klára Elšíková v současnosti studuje magisterský obor kulturální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Píše do Zlínského deníku a na kulturní web LaCultura. Pracuje v kavárně.