Reinkarnace a pozvracené záchodky
09.01.2006 00:00
NENÁPADNÉ FILMOVÉ HISTORKY Z MALOMĚSTSKÉHO NÁDRAŽÍ
Loňský rok zahajovala křehká studie osamělého podivína Žralok v hlavě a také první letošní premiéra nabízí podívanou netypickou. Adaptace divadelní hry Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí nahlíží svět maloměstského nádraží stylizovaně i zemitě syrově.
Železnice bývala pro české filmaře odjakživa atraktivní a film o malém nádraží dokonce před téměř čtyřiceti lety získal Oscara. Filmaři s jistým idealizujícím obdivem a okouzlením sledovali tápající, chybující i komické, ale zároveň hrdé a respektované průvodčí, strojvůdce a přednosty. Jenže „modrá armáda“ dávno není ani hrdá, ani respektovaná a nepomůže ani Pendolino. Dramatik René Levínský z železničářské rodiny pochází, takže to ví a umí to i zachytit: aby život lidí na venkovské štaci popsal věrně ve vší mizérii, ale zároveň aniž by se posmíval. Naopak ho svérázný žargon, malicherné spory a nekonečné vysedávání v nádražní putyce značně fascinují. Inscenaci na pomezí absurdního dramatu a lidové komedie uvedlo poloamatérské seskupení Nejhodnější medvídci: a banální svět převedli do podivuhodné stylizace.
Filmová verze se musela vypořádat s obojím: udržet půvab filozofujících řečí o reinkarnaci v uvěřitelných komunálních kulisách. Není divu, že se látky chopil ve dvojici s Romanem Švejdou Pavel Göbl. Na plátně sice debutuje, v televizi již však byla k vidění tři díla vyčnívající z obvyklé produkce: studentský film Osamělá krajina svobodného muže a dva televizní filmy Šťáva a Balíci. Všechny se vyznačovaly iritujícím antiherectvím (leniví hrdinové v „telecím“ věku vedli neobyčejně nanicovaté dialogy) a nápadně pomalým tempem. Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je v tomto směru vrcholem Göblovy výrazné poetiky, kterou zároveň ozřejmuje. Najdeme v ní mnoho z raného Formana, Jarmusche i Kaurismäkiho, ale ve verzi z 21. století, kdy je svět přízemnější a obhroublejší, málokomu zůstaly naděje a ideály, nejvýš touha postoupit s fotbalovým týmem z nejhorší třídy okresního přeboru. Obecně pak hrdinové Levínského usilují zpestřit si ubíjející každodennost alkoholem, sexem nebo alespoň řečmi. V oněch řečech se to hemží vulgarismy někdy nad míru, kterou jsme si zvykli na plátně snášet. Reality show nám ale názorně předvedly, jaký je dnes jazyk lidu, a Göbl se Švejdou ho nečistí. Zároveň se ale nepodbízejí: sprostá mluva je tak nějak samozřejmá, nemá vydojit vtip jako u Troškových Kameňáků; podobně se to má i s pozvracenými záchodky, z nichž vzejde tragikomická pointa. Brzy si na opilecký slovník zvykneme, jsou to jen vycpávky. Občas mají zakrýt, že ti lidé řeší z individuálního hlediska zásadní věci: nevěru, existenční nejistotu, osamělost.
Události jednoho letního týdne sledujeme dokumentárně objektivním pohledem, který nevysvětluje a neobjasňuje, jen oznamuje. Občas bychom chtěli vědět více, některé zápletky vyhlížejí nevěrohodně, ale jsme v realitě prošpikované velkou stylizací. Mnohé zdánlivě bezvýznamné tlachání se přitom vyplatí dobře poslouchat; pozorní bývají odměněni nenápadnou pointou.
Celý ten sympatický film trpí jedinou vadou, místy nesnesitelnou. Režiséři logicky obsadili neherce či herce mírně řečeno nezkušené. Jediným s filmovou zkušeností je Jaroslav Dušek (takto uměřeně a pokorně už dlouho nehrál), najdeme tu několik členů souboru Nejhodnější medvídci (objevem je zejména romský herec Patrik David). Jinak naturščici, kteří občas polykají slabiky a jindy mluví nápadně srozumitelně. Pouštějí se do dlouhých a na souhru komplikovaných dialogů a režiséři je nezvládají. Většinou to sedí a v rámci celkového programového popírání profesionální suverenity nevadí, občas se však vyskytnou scény tak zoufale ochotnické, až nutí zavírat oči a zacpávat si uši. Zkušenější režisér by je patrně nepustil, debutanti s napjatým rozpočtem ovšem čas ani prostředky na dotáčky a velké opravy nemají. Rozčilují o to více, že jinak jsme nadšeni - asi jako když se díváme na krásný obraz, na němž malíři místy ujel štětec; nejradši bychom ho sami opravili. Göbl se Švejdou by potřebovali co nejdřív natočit další film, v němž by svou poetiku ozdobili dokonalejší prací s protagonisty. Českou kinematografii by obohatili o svébytné filmy přístupné štamgastům hospod čtvrté cenové i intelektuálnímu festivalovému publiku.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.