Anna Durnová: Rakousko je bez vlády a bez dialogu

Ve Vídni skončil už několikátý sňatek z rozumu. Vyústí v předčasné volby. Velká koalice socialistů a lidovců se po roce a půl rozpadá, neboť strany „nejsou schopny dialogu“. Na jaký dialog Rakousko čeká?

Od 90. let se velká koalice stala obvyklým výsledkem voleb. Tradiční podpora sociálního státu nahrávala socialistům. Šok přišel v roce 1999, kdy lidovci uzavřeli koalici s pravicově populistickou Svobodnou stranou Rakouska (FPÖ) Jörga Haidera. Evropská unie uvalila sankce, rakouská intelektuální elita byla pohoršena.
   
Časem se Rakušané rozdělili na ty, kteří ocenili taktiku lidovců rozštěpit a oslabit svobodné rutinou vládnutí, a na ty, kteří žehrali na rozpad sociálního státu (zavedeno bylo školné na vysokých školách, zpřísněna byla integrace cizinců). Ti první lidovce odměnili v roce 2002 historickým volebním vítězstvím, druzí doufali ve vítězství socialistů a zelených, kteří požadovali zrušení zavedených kroků. Štěpení veřejného mínění ohledně volného přístupu ke vzdělání a kulturní diverzity rakouské společnosti kulminovalo v roce 2006. Fakt, že socialisté a zelení ve volbách nezískali dostatek hlasů pro koalici, lze považovat za největší ránu dynamice rakouské politiky.

Vítězní socialisté totiž s odporem přijali lidovce za koaliční partnery. Proč? Jen aby zabránili jejich vládě se svobodnými. Ten tah však byl značně bezzubý. Resorty vnitra, zahraničí a financí spadly lidovcům do klína a vznikl začarovaný kruh: klíčové reformy socialistů neprošly přes takto posílený tým šéfa lidovců Wilhelma Molterera. Ten nakonec vládu ukončil.
  
Proč právě teď? Lidovci využili vnitrostranických problémů socialistů, kteří se ne a ne shodnout, zda vládnout pragmatickými kompromisy, či zda se ohlížet na klesající preference. Poslední kapkou byl spor nad referendem o evropské ústavě; lidovci je odmítají, svobodní propagují. Socialistického kancléře Alfreda Gusenbauera to stálo stranické vedení, karty se začaly znovu míchat a Molterer socialistům obratně přistrčil černého Petra zodpovědnosti za vládu.
   
Doufá, že karty budou rozdány v jeho prospěch. Lze je ale míchat donekonečna? Rostoucí volební neúčast znechucených voličů napovídá, že nikoli. Není tedy na čase oživit sokratovské pravidlo o nevyhnutelném dialogu s občanskou společností? Právě ono štěpení veřejného mínění se nepochybně stane hlavním hybatelem nadcházejícího konfrontačního volebního klání.

Autorka působí na Vídeňské univerzitě

Ilustrační foto: Lucie Pařízková