Očima Martina Hekrdly
Bílá hora II

Takzvané církevní restituce, přijaté sněmovnou loni 8. listopadu (asi na počest bitvy na Bílé hoře), se v praxi rozjíždějí stejně pomalu jako druhý pilíř penzijní reformy. Pomalu, ale jistě. Do pondělí 22. dubna církve zažádaly o "vrácení" 8676 pozemků (z celkových 30 tisíc hektarů zemědělské a 142 tisíc hektarů lesní půdy) a rovněž o 23 budov (z celkových 900). Další položky mezitím přibývají. Do konce roku, kdy vyprší žadatelům lhůta, bude ještě pěkný frmol, hlavně na katastrálních úřadech.

Chtělo by to - kam se poděla Lenka Procházková? - i neutuchající bouři v mozcích. Od začátku je zřejmé, že výhradně nejde o pole, lesy, stráně a chlévy, v nichž by se klidně mohl (a asi měl) narodit další Spasitel, který by zase trochu začal hecovat zástupy. Sedmý paragraf restitučního zákona říká toto: "Povinná osoba (obec, veřejná instituce apod.) vydá oprávněné osobě (církevnímu subjektu) movitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy (...) v rozhodném období (...), pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí (...)".

Přehlédnuté absolutno

Jasné, ne? Koho by ale napadlo hledat pod pojmem "funkčně souvislá nemovitá věc" desítky a stovky vzácných, především barokních obrazů, které jsou nyní umístěny v systému veřejných galerií? Patří k nim i dvě vrcholná díla vlámského mistra Petera Paula Rubense, jejichž kopie zdobí interiér kostela svatého Tomáše na Malé Straně, součásti klášterního komplexu augustiniánů. Jde o Umučení svatého Tomáše, který ukazuje světce na misijní cestě do Indie, a o obraz Svatý Augustin, na němž se autor knihy O státě božím sklání k chlapci, který lasturou přelévá moře. Originály, jejichž cena je stěží odhadnutelná a řádově se pohybuje v desítkách milionů, jsou umístěny v nedalekém Šternberském paláci, tedy v jedné z prostor Národní galerie. A augustiniáni "jen" chtějí uplatnit k obrazům vlastnické právo. Z galerie je neodnesou, ale obrazy jí pronajmou - "za korunu, nebo třeba za nic," řekl novinářům augustinián a rodilý Španěl Juan Provecho. Vlastnictví ale budiž svato. Zvláště to pobělohorské...

Tato kauza je výtečná. Vždyť nám ukazuje, co vlastně restituční zákon - tedy zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - prolomil. Základní věc. O oba obrazy už totiž proběhly soudní spory. Nejprve Obvodní soud pro Prahu 1 (ano, ten na pražském Ovocném trhu, kam se patnáct let stále vracel spor o katedrálu sv. Víta) rozhodl, že augustiniáni mají na obrazy nárok; do galerie se dostaly dlouho po únoru 1948 darem Náboženské matice, která - podle prvoinstančního soudu - ale nebyla jejich vlastníkem. Odvolací soud a pak Nejvyšší soud však rozhodly jinak: zaprvé, smlouva mezi Náboženskou maticí byla střižena na míru právního řádu své doby, který právní stát musí ctít; rok 1989 znamenal diskontinuitu režimů, nikoli práva (a tak jsou i sňatky z "totáče" bohužel platné). Zadruhé, soud konstatoval (pozor!), že církevní vlastnictví je druhem vlastnictví veřejnoprávního, jemuž nepřísluší ochrana jako vlastnictví soukromému (pohov!). Právě tohle listopadový zákon zadupal do země.

Povědomí, že nejde o ryzí soukromé vlastnictví, se ovšem udržuje pevně a zcela správně dál, a to i v uvažování manažerů a ekonomů. Poradce ČSOB Tomáš Vyhnánek docela nedávno - koncem března v týdeníku Euro - konstatoval, že nynějšími církevními restitucemi probíhá přesun majetku "do rukou ani zcela soukromých, ani zcela veřejných. Církevní vlastnictví je zkrátka něco úplně jiného." Samozřejmě! V běžné, zcela totalitní (kněz a exředitel ÚSTR Daniel Herman by mohl vyprávět) struktuře církevního vlastnictví je za něj v každé diecézi zodpovědný biskup, který je současně nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Právě tak, toho všeho a v jedné osobě. Nad ním je už jenom arcibiskup, papež a Bůh.

Sloup pro Panenku

Je opravdu zajímavé, že skladatelé litanií na korupčnost jakékoli byrokracie - a to i té ve službách nejdemokratičtějšího státu - stále opakují moudrost lorda Actona: "Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně." A nikdy, ale opravdu nikdy je ani nenapadne spojit tento bonmot s tak absolutistickou strukturou, jakou je především katolická církev. A nenapadne je to ani v souvislosti s restitučním zákonem, který je po husitských válkách (vyvlastnění církve), Bílé hoře (církevní restituce), únoru 1948 (úplná etatizace a vyvlastnění církví) a listopadu 1989 (transformační privatizace a "náprava některých křivd") čtvrtým gigantickým přesunem majetku (církevní restituce) od časů, kdy jsme v této zemi začali používat písmo. Když jde o majetek, je to přece "za korunu, nebo za nic". Jestli pak se s tím spokojí laičtí, církvemi najatí správci jejich "světských marností", lépe: ekonomických zdrojů? Příležitost už nedělá zloděje?

Mimochodem: od husitské reformace k jezuitské protireformaci - od bitvy na Vítkově (1420) k bitvě na Bílé hoře (1620) - uplynula dvě staletí, zatímco od Gottwaldovy nacionalizace ke Klausově transformaci čtyřicet roků (a od té naší "šokové terapie" k nynějším církevním restitucím jenom zhruba dvacet let). Nějak se nám ty dějiny zrychlují, aniž se je o to kdokoli prosil. Držme si klobouky, jedeme z kopce!

S těmi originálními Rubensovými plátny - a desítkami jiných podobných, "funkčně (ba finančně) souvisejících" movitostí - to jistě dopadne dobře. Vít Vlnas, český historik, specialista na baroko a ředitel Národní galerie, s augustiniány vyjednává a je navýsost spokojen. Ostatně již v prosinci 2006 časopisu TÝDEN řekl: "Protireformace byla nesena velmi vlasteneckými pohnutkami, jejichž smyslem bylo ty upadlé Čechy znovu navrátit na pravou cestu. Což se vlastně podařilo. Tehdy."

Všechno nasvědčuje, že se dílo zdaří i tentokrát. Však také pro pražské Staroměstské náměstí mají připraven zbrusu nový mariánský sloup. Pokus o kopii toho, který byl stržen v roce 1918 lůzou "upadlých Čech" na prahu naší samostatnosti. A téměř 300 let předtím vztyčen jako hold Panně Marii za vítězství katolických zbraní. Hold Bílé hoře I.