Očima Martina Hekrdly
Blízké zhroucení třetího druhu

Výbuchu plynu v Divadelní ulici v Praze, který "dostal Českou republiku na přední místa zpravodajství světových médií" (moderátor Bohumil Klepetko), věnovala Česká televize v hlavním večerním zpravodajství naráz asi 20 minut. Žádné smrtelné zranění (aspoň doufejme). Ale bylo to doma, blízko, hned vedle Národního divadla. Pozornost věnovaná explozi hnojiva v texaském Westu byla rovněž nadstandardní (14 mrtvých), protože tam od poloviny 19. století žijí potomci Čechů z Orlickoústecka. Teroristický útok v Bostonu (tři oběti) vzbudil zájem právě proto, že byl teroristický a - to doslova - nekřesťanský, provedený dvěma islamisty. A vůbec: Amerika je Řím naší doby, kam vedou všechny naše cesty, naděje i emoce. Zprávy z USA jsou "zprávy od vedle".

Mnohem horší mediální pozici měla lidská tragédie jednoznačně největšího rozsahu, k níž za poslední týden - konkrétně ve středu 24. dubna - došlo: zhroucení budovy v Savaru, třicet kilometrů od Dháky, hlavního města Bangladéše. V budově byla textilka, v níž pracovalo na tři tisíce lidí (většinou žen) a jsou obavy, že počet obětí přesáhne číslo tisíc. Ta informační a emoční asymetrie je podivná, protože i do Bangladéše vedou všechny cesty euroamerické civilizace, tedy západních obchodních řetězců. A výsledkem jsou třeba ty značkové svetry, jež si kupujeme. Tohle tragické zhroucení budovy je však pro nás asi setkáním třetího druhu, které je třeba dekódovat.

Nová Čína

Není to tak složité jako v onom filmu, kde mimozemšťané přilákají vybrané jedince na rande obsesivní představou hory zvláštního tvaru místo naplánovaného setkání s UFO. Bangladéš má nízké výrobní náklady a spoustu ochotných rukou. Zatímco v Americe a Evropě jdou už dlouho na dračku knihy jako Sbohem, proletariáte! (André Gorz) nebo Konec práce (Jeremy Rifkin), v Bangladéši stojí zhruba pět tisíc textilek, v nichž pracuje 3,6 milionů lidí 10 až 12 hodin denně a šest dní v týdnu za 37 dolarů měsíčně (v přepočtu 725 korun). Majitelé jejich pracovního času jsou dodavateli věhlasných, ba občas i vykřičených západních firem z naší "postindustriální éry", které kupodivu ty miliony "industriálních manuálů" pořád k něčemu potřebují: H&M, Tesco, JC Penney, Marks & Spencer, Kohl, Carrefour, Wal-Mart, Benetton, Mango,Trimark...

Vývoz textilních produktů z Bangladéše dosáhl loni 19 miliard dolarů (14,5 miliardy eur), čímž se tato země dostala na druhé místo po Číně. Studie z roku 2011 dokonce došla k tomu, že Bangladéš je na nejlepší cestě stát se "novou Čínou", novou "dílnou světa". Co se přihodilo? Ve "staré Číně" holt rostou náklady, protože tam už nelze zacházet s lidmi jako s dobytkem. Číňané už to nechtějí, jednoduše řekli "ne", stávkovali, zaplavovali ulice, rvali se s policií a úplně obsadili nejméně jedno město (Wu-kchan 2011), které obklíčila armáda, ale papaláši museli začít vyjednávat. Proto dostali vládcové Pekingu nápad, že vývoj musí být "harmoničtější". Určitě ne kvůli tomu, že se občas - pokud vůbec - nějaký západní lídr v Pekingu zmínil o Tibetu anebo zastal disidenta, který si po večerech louská Havlovy eseje a moc by chtěl také "žít v pravdě".

Tak se začal kapitál hrnout z Číny do Bangladéše, do příhodnějších podmínek. Jak přesně příhodnějších, popsali svědci z budovy v Savaru: trhliny ve zdech se objevily v den tragédie, ale šéfové - navzdory varování některých bezpečnostních techniků ("optimisté" mezi nimi už byli zatčeni stejně jako pan majitel na útěku do Indie) - trvali na pokračování v práci. Ministr informací Hasanul Hak řekl: "Není to nehoda, ale vražda." To už zkrátka hoši přestřelili. Když jenom mlátili do bezvědomí lidi, usilující o založení odborové organizace, ještě to šlo.

ET mimozemšťan

Co čert nechtěl, z trosek zřícené budovy začali záchranáři - kromě mrtvých - vytahovat před televizní kamery a fotoaparáty řádně označené výrobky. A všichni si louskali: Benetton, Walmart, Mango, Trimark... Byla z toho hotová postmoderní výstava, umělecká performance konkrétních důsledků honby za směnnou hodnotou a co největšími maržemi v globalizovaném světě. Výstava věru reálné ekonomiky, která ještě vůbec něco užitečného produkuje a zároveň pořád vynáší. A která přitom výslovně nenutí vlastníky kapitálu, aby raději strkali likviditu do dluhopisů, akcií, derivátů, penzí a jiných bublin. Dodají svetry, boty a trička... Cena je ale krvavá.

Benetton si pospíšil, aby popřel jakoukoli souvislost s tragédií v Savaru, zatímco Walmart ohlásil interní vyšetřování. To prostě musí, jméno Walmart se už objevilo v souvislosti s požárem továrny Tazreen Fashion na předměstí Dháky, při němž v listopadu 2012 zahynulo 117 zaměstnanců. Tuhle patálii jsme ani nezaznamenali, ani blízké setkání třetího druhu se 117 "industriálními Palachy" se u nás nekonalo.

Samozřejmě, že i poslední tragédie zhoršila politickou a sociální atmosféru v Bangladéši. Ve středu spadl ten barák a v pátek i v sobotu už v Dháce a v přístavním městě Chittagongu zuřily nepokoje. Česká televize na to: "Často násilné protesty musela policie rozhánět slzným plynem nebo gumovými projektily." Švejk na to: "Pořádek musí bejt, vy kluci pitomí." Buď jak buď, otázka zní: kam bude kapitál utíkat z Bangladéše, když teprve nedávno (jistěže ne všechen) uprchl z Číny? Babo, raď.

Navrhuji Česko. I když má potíže v boji s korupcí a s neprůhlednými majetkovými vztahy, které bangladéšské odbory a nevládní organizace označují za hlavní viníky savarského masakru. Jen u nás se totiž našel komentátor (Tomáš Plihoň, týdeník Euro), který byl "překvapen" články, jež "z osudového neštěstí viní západní korporace". Vždyť bezpečnost, dovozoval, má zajistit stát (a když Bangladéš, dodal bych, tím spíš to zvládne Česká republika, proti níž je takový Wal-Mart úplný trpaslík). Je přece jasné - napsal Plihoň - že "nadnárodní společnosti, ať jsou jakkoliv zlé a vykořisťovatelské, nejsou odpovědné za bezpečnost lidí v žádné zemi pod sluncem".

Jak by mohlo být "zlo a vykořisťování" zodpovědné za životy lidí, které prostě jen potkalo "osudové neštěstí"? To může tvrdit - nebo se takhle ptát? - jen ET mimozemšťan...