Daniel Deyl: Teror, hysterie a statistika

Terorismus funguje jako autostop. Můžete si ruku umávat a nechat se hodiny ofukovat výfuky projíždějících vozů, ale nedostanete se dál než pár metrů. Pak máte štěstí, jedete a svět je prima. Zlom mezi jedním a druhým stavem přichází v jediné vteřině a je kompletní, stoprocentní. Buď stojíte, nebo se vezete; mezi tím není nic.

Na stejném principu, jen v obráceném gardu, působí terorismus. Pokud máte smůlu, pomatenci s jménem Alláha na rtech a prstem na rozbušce vás doběhnou. Jednu vteřinu jdete po ulici a přemýšlíte, jestli budete mít z čeho zaplatit činži, druhou vteřinu se vaše tělesná schránka nalézá na několika vzdálených místech najednou – a navíc ve stavu, jenž vašim blízkým udělá pramalou radost.

Špatná zpráva je, že vaše schopnost předejít takovému nevábnému hnutí osudu je ještě o něco menší než u autostopu. Dobrá zpráva naopak je, že se to obvykle nestává a že téměř jistě budete ponecháni starostem o činži, v daném srovnání přece jen o něco příjemnějším.

Minulý týden kdosi řekl v americké televizi ABC (a německý bulvár Der Bild ruče přetiskl), že Česká republika může být cílem teroristického útoku. Poté co se teroristé připomněli v Británii, to vyvolalo celkem pochopitelný poprask. Tuzemští politici, policisté, činovníci, bafuňáři a lidé všelijak odpovědní to sborem popřeli. Nehrozí, neobdrželi jsme, nevíme, nemáme zprávy, komunikujeme.

Obava před útokem je namístě. Česko je, plus minus, součástí civilizovaného světa, jenž je v permanentním ohrožení islamistickými militanty. Tato země má navíc vojáky v Iráku, což z ní činí terč o něco lákavější. Zároveň je však pro al-Kajdu a její spojence malou rybou. Každý průměrný terorista ví, že deset mrtvých Londýňanů mu vynese více slávy než sto obyvatel Prahy či Prachatic. (Stejně dobře to ví každý novinář, jenž s teroristou žije v podivné symbióze: uspěje-li chlapík s výbušninou ve svém zhoubném snažení, má chlapík v redakci o čem psát, čímž zase dává vyniknout teroristovi.)

Kdo je tedy mimořádně poplašen zprávou, že hrozí teroristický útok, dopouští se hned dvou omylů. Zaprvé, má vědět, že takové nebezpečí existuje, stejně jako ví, že jej může přejet auto, pokud ráno vystrčí nos z domu. Zadruhé by udělal dobře, kdyby to nebezpečí vnímal v přiměřených proporcích. Pravděpodobnost, že jej roztrhá teroristova nálož, je zhruba stejná, jako že jej unese ufoun a nadělá si z něho játrové knedlíčky.

To samozřejmě platí pouze do chvíle, než Usámovi učedníci skutečně vyhodí od povětří ostravské nádraží (nebo nedejbože plzeňský pivovar). To vrací řeč zpět k autostopu. Česko je v situaci, kdy mává rukou a nikdo mu nestaví, protože není příliš zajímavým spolujezdcem. Naopak Britové jsou kvůli své prominentní úloze v mezinárodní politice a početné muslimské populaci v roli osmnáctiletého děvčete v minisukni, jež na svezení dlouho nečeká.

A v tom je celý vtip. I kdyby Česko mělo zkušenost Spojeného království, kde teroristé zabili ve čtvrthodině 52 lidí, statistika by velmi jasně naznačovala, co si o teroristickém nebezpečí myslet. Ročně u nás zemře něco přes sto tisíc lidí. Většině z nich, zhruba polovině, ukončí putování slzavým údolím srdeční a oběhové choroby, o další čtvrtinu se postará rakovina. Kromě toho se umírá na nemoci očí a uší, při porodu a v šestinedělí, na následky duševních poruch a na onemocnění bradavkového výběžku (alespoň to tak tvrdí Český statistický úřad).

Každý měsíc se zhruba stovka lidí zabije na silnicích. Pro oběti a jejich blízké to vždy znamená tragédii, ale ostatní lidé nebezpečí plynoucí z automobilové dopravy chápou jako běžné riziko, s nímž dokážou bez problémů vyjít. Co bychom si však pomysleli, kdyby z té či oné televizní obrazovky zaznělo, že tento měsíc usmrtí stejný počet lidí teroristické útoky? Ministr vnitra by si nejspíš navlékl maskáče a šel by velet na náměstí; prezident by pronášel vážné projevy v tmavém obleku a ouřadové by vymýšleli, jak znepříjemnit lidem život pod záminkou lepšího dodržování bezpečnostních pravidel. Propadli bychom kolektivní hysterii a sledovali bychom babičky na cestě z nákupu, jestli nenesou v síťovce semtex.

Londýnský hasič, který si u Piccadilly Circus všiml podezřelého mercedesu, a zachránil tak desítkám lidí život, je bezesporu moderním hrdinou (je typické, že zůstal anonymní). Drtivá většina nás ostatních však proti teroru nemůže dělat dohromady nic. A kdyby fungoval normální úsudek, neznetvořený politickou propagandou a novinářskou touhou po dramatu, dočkala by se zpráva o teroristickém nebezpečí právě toho, co si zaslouží: pokrčení ramen. Právě tak, jak reagujeme na varování před nebezpečím smrti v autě – nebo při autostopu.

Ilustrace: Martin Velíšek