GLOSA DNE: Být tak Paroubkem...

Být dnes v kůži Jiřího Paroubka, trávil bych den jinak než on. Předně bych už několik dní dopředu netvrdil, že mám šanci svrhnout vládu. Věděl bych, že při daném rozdání karet je to holý nesmysl a že až se to provalí, budu za hlupáka.

Také bych se snažil zabránit tomu, aby hlasování o nedůvěře vládě následovalo těsně po konfliktní přetahované o církevní restituce. Odolal bych lákadlu, že den po koaliční roztržce vládu úplně dorazím, protože to je čirá fata morgana. A tím bych se vyhnul omylu, že nechtěně zafunguji jako leukoplast a zjizvenou koalici zase spojím.

Místo toho bych tiše pletichařil, živil spory a tajně vyjednával s nedoceněnými druhými muži ve vládních partajích. Taky bych více listoval v novodobém dějepisu české politiky a poučil se tam, jak se kdy u nás vytvářely všemožné parlamentní a vládní většiny: málokdy metodou pokus-omyl, téměř vždy dlouhodobým a úmorným sháněním podpory. Sčítal bych, odečítal, a teprve až bych měl stojedničku na beton jistou, udeřil bych.

Tak to bych udělal já, být v kůži Jiřího Paroubka. A dnešek bych místo v parlamentu mohl strávit se svojí mladou ženou. Ale znáte Paroubka, on do své kůže nikoho nepustí. A tak v ní dál vrší taktické kopance, jako bylo povolební vyjednávání, znepřátelení si Miloše Zemana nebo strategie prezidentské volby. Komu není rady, tomu není pomoci.

Foto: Petra Mášová