Petr Hájek, ředitel tiskového odboru KPR, je nekonvenční myslitel, jehož metodou řešení všech teoretických i praktických problémů je totální a konečná anihilace těchto problémů. Známé je jeho (a rovněž prezidentovo) přesvědčení, že člověk nemá žádný vliv na životní prostředí. To lze lehce dokázat třeba na příkladu Mostecké hnědouhelné pánve, která si to, jak známo, udělala sama. Prostě si uprostřed sebe samé vyhloubila několik set metrů hlubokou a desítky kilometrů širokou jámu, neboť ji asi bolelo břicho z těch fosilií, co se jí tam v druhohorách uložily. A chtěla se jich zbavit.
Novým příkladem Hájkova radikálního popření zákona o akci a reakci čili o příčině a důsledku jsou jeho teze o neškodnosti, ba dokonce o prospěšnosti kouření. Článek publikoval minulý týden v MF Dnes a od té doby kouřím s mnohem větší chutí. Ne proto, že bych si po jeho přečtení myslel, že to mému zdraví neškodí, nebo že bych se dokonce domníval, že rozšiřuji prostor svobody, jak naznačuje Hájek. Takových výstředních domněnek schopen nejsem. Spíše jsem dojat, jak výstředními a nekonformními osobnostmi se naše sídlo hlavy státu pyšní, jak osobitá tam asi probíhá intelektuální debata a jak blahodárné myšlenky prší z Hradčan na naši zem. Je přece něco úžasného míti jistotu, že kolem hlavy státu se pohybují tak svérázní duchové, kteří přijdou na to, že kouření je neškodné, neboť taková rozedma plic (a že jich pár znám) je asi od kakaa.
Uvědomuju si, jak vlastně bylo mé dosavadní pokuřování nedůsledné a jaksi nesebevědomé. Upřímně řečeno: moc mi nechutnalo. Cigaretový dým totiž skutečně není nijak zvlášť dobrý. Například dětem nebo psům nechutná, i když šimpanz se naučit kouřit může. Nedávno ukazovali opici z pekingské zoo, která byla tak silným kuřákem (nikoli opia), že při nedostatku cigaret napadala personál. Opičák se naučil kouřit z nudy, špatné společnosti a z deprese. Já podobně. Kouřit jsem začal na vojenské katedře, kam se muselo jednou týdně při studiích docházet a kde vládly poměry tak idiotské, že už bylo jedno, že idiotské je také začít kouřit, když jste předtím tak dlouho nemuseli.
Nevím, zda Petr Hájek kouří, já tak pět denně, někdy míň, snažím se až večer, v restauraci se nechám strhnout. Tedy žádná sláva, je to navíc provázeno pocitem viny, snažím se s tím spíše někam schovat, nejsem rád, když mě pokuřujícího vidí třeba děti. Ale slibuji, že na Hradě bych hulil ostošest, a kdybych se náhodou (což ovšem spíše vylučuji) ocitl poblíž pana prezidenta, nezapomenu si vzíti krabičku a hned si zapálím, sotva jej spatřím. Jistě bude rád.
