Jiří Peňás: Trpělivý trabant

, o jehož padesátinách se v těchto dnech všude psalo, je auto mého života. Vlastně nevím, jestli je to opravdu auto, určitě to totiž není automobil. Je to spíš sociální status, přihlášení se k určitému druhu masochismu a zhmotnělá asketická idea pruského státu v pokleslém provedení. Téma „trabant" svádí k různým abstraktním úvahám, čemuž bych se rád vyhnul.

Mám totiž na mysli zcela konkrétního trabanta, zaprášenou složeninu různých materiálů (včetně biologických), která dosud stojí v dovedně poskládaném kurníku, jejž pro něj vytvořili moji rodiče. Nikdy jsem ho neřídil (viz sloupek o nevlastnění řidičského průkazu), pouze často roztlačoval, několikrát přenášel a mnohokrát byl u toho, když v půli cesty začal chrchlat, pak párkrát poskočil a zastavil se... Můj otčím zůstal vždy klidný, vstal, zabořil ruce mezi několik zčernalých trubek, cosi jako by utahoval nebo povoloval, pak si otřel zamazané ruce do kalhot, vykouřil cigaretu, otočil klíčem - a ono to zase jelo. Náš trabant byl typu kombi, což znamenalo, že se v něm mohla převážet polena, cihly nebo ovce. Na střechu se také daly naložit lodě. Kupodivu se zátěží se mu jelo lépe, asi proto, že prorážel snadněji vzduch, nebo čím to bylo.

Pro rodiče byl náš trabant myslím něčím tak přirozeným jako třeba kamna nebo rozvrzaná vrata, později pak revma v koleně. Nikdy se o něm nevyjadřovali sentimentálně, žádný trabantí kult se u nás doma nepěstoval, nikoho nenapadlo ho zdobit, věšet nad „palubní desku" nějaká cingrlátka nebo polepovat ho náplastmi, jak to dělávali východní Němci. Naši si ho pořídili snad ještě před ruskou okupací, takže to nebylo v pravém slova smyslu auto normalizační: spíš původně mohlo být i projevem jistého životního optimismu. A určitě se pak stalo vyjádřením životního realismu.

Řekl bych, že jeho základním projevem byla postupná sebedestrukce, nikdy však úplně dokonaná. Bylo zajímavé sledovat, jak stárne, chřadne, ovšem nikdy se nezlomí zcela. Upadly mu dveře, ale ty se daly lanem přivázat, zrezivěla podlaha, ale díra se dala něčím ucpat, neustále se něco kazilo, ale nikdy ne natolik, aby se to nedalo nějak provizorně utáhnout. Bylo v něm cosi nezdolného, přežil ostatně i pád východoněmeckého režimu, vlastně se od něj svou houževnatostí distancoval.

Naposledy jsem ho viděl před několika dny, když jsem byl doma na návštěvě. Stál v kůlně, nalezly do něj kočky a hnízdo si v něm udělali vrabci. Starý věrný krám trpělivě čeká na jaro.

Foto: Robert Zlatohlávek