Pátečník Jaromíra Slomka
Kde popíjela avantgarda
24.10.2014 07:00 Recenze
"Která ulice se stala 'osou' avantgardní Prahy? Jaké kavárny měl v oblibě Devětsil? Kde vzniklo Osvobozené divadlo? Ve které kavárně píval absint Jiří Wolker? Kam chodil Karel Teige tančit shimmy? Kam mladí umělci chodili k zubaři?" Na tyto a další otázky odpovídá Literární průvodce metropolí v letech 1918-1938 (podtitul) nazvaný Praha avantgardní (Nakladatelství Academia, 564 stran).
"Nabízíme procházku Prahou po stopách generace, která se nesmazatelně zapsala (ovšem, když zapsat, tak nesmazatelně, pozn. J. S.) do české literatury, generace, jež se ostře vyhraňovala vůči starším umělcům, kteří narozdíl (sic!) od ní prošli bojišti první světové války, generace, jež samu sebe chápala jako předvoj nového světa, ve svých názorech byla nekompromisní a v diskusích o umění nesmiřitelně vášnivá," představují své dílo Kateřina Piorecká (38) a Karel Piorecký (36), pracovníci Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Jejich místopisná čítanka nás dobovými verši, pozdějšími vzpomínkami (manželé Pioreckých těžili především ze Seifertových memoárů Všecky krásy světa, citují z nich 45krát, bůhvíproč z vymiškovaného vydání z roku 1985, skoro se dá říci, že nebýt této knihy, nebylo by ani té jejich), starými i aktuálními fotografiemi (spoušť prý mačkala paní Piorecká) a ovšemže i autorskými komentáři přivádí do míst, kde příslušníci meziválečné avantgardy bydleli, pracovali, vydávali své knihy, vysedávali u kávy či přiťukávali si, řečeno se Seifertem, "dojatě sklenkou alkoholu".
Je to opravdový adresář, budovy jsou označeny číslem popisným i orientačním, s Prahou avantgardní v kapse můžeme zaznamenaná místa snadno identifikovat, bez této pomůcky by to bylo v mnoha případech obtížné, protože jen málo budov nese stopy pozdějších časů (pamětní desky, busty). Tyto "nánosy" autory bohužel nezajímají, "prozradí" nám třeba, kdo bydlel v Kaprově ulici č. 45/10, nápis "V tomto domě žil a tvořil Jaroslav Ježek" i Ježkovu bustu dokonce vyfotografují, avšak nedoplní, že jejím autorem je Václav Vokálek a místo bylo takto označeno už roku 1957. V tom jsou důslední, a tak mlčí nad (či spíše pod) bustou Halasovou či Šaldovou, k té Honzlově v Lannově ulici nás ani nezavedou. Zobrazí Haškovu "jezdeckou" sochu na Prokopově náměstí, avšak o jméno Karla Nepraše se nestarají, pod snímkem ani v rejstříku se s ním nepotkáme. Radí, abychom se před Seifertovým rodným domem v Bořivojově ulici zastavili, o plastice Stanislava Hanzíka neutrousí ani slovo (mezi "on-line zdroji" ostatně adresu http://www.pametni-desky-v-praze.cz vůbec neuvádějí).
Rukověť faktograficky bohatá, jako je tato, se stěží může obejít bez chyb, na ty "tiskové" jsme už zvyklí, věcné však obtěžují. Například "Seifertovo" žižkovské gymnázium nesídlilo ve Vlkově ulici č. 800/31, jak tvrdí Pioreckých (tam Seifert navštěvoval obecnou školu, dnes nese básníkovo jméno), nýbrž v ulici Kubelíkově, kdysi Libušině, a to v č. 1221/37 (nyní je tam obchodní akademie). Osudy dobrého vojáka Švejka nevyšly tiskem v roce 1920, i v tom se autoři mýlí, toho roku v prosinci se Hašek teprve vrátil z Ruska, první sešit Švejka se v prodeji objevil až v březnu 1921. Na fotografii ze Střeleckého ostrova nejsou Štyrský, Toyen, Závada a Nezval, nýbrž tři posledně jmenovaní a Teige (pikantní je, že rukopis lektorovala paní Dörflová, ta přitom v knize Kam se v Praze chodilo za múzami, již napsala s Věrou Dykovou, čtveřici identifikovala správně). Také tvrzení o Čapcích je nepřesné: "Po válce oba bratři našli zaměstnání v redakci Národních listů" - i ne, Karel tam nastoupil v říjnu 1917, to je informace v čapkovské literatuře snadno dostupná. Připomenut je "literární historik a kritik Miroslav Hýsek", nikdo takový však v dějinách české literatury neexistuje, míněn je Miloslav Hýsek. Atd.
Čemu v příručce věřit a čemu ne? Navíc se autoři občas vyjadřují neobratně, ba nesrozumitelně ("Kouzlo nábřeží převálcovalo zvuk motorů...", "Ježkův 'modrý pokoj' dodnes do můžeme navštívit"), potíže jim činí správné užívání "jenž" a "jejž": "ostrov, jenž Kouřil navrhl", "s tehdy prázdným historizujícím soklem, jenž opustila socha", píší "Omladináři" místo "omladináři", "shlédl" místo "zhlédl", "přeci" místo "přece", "nade vší pochybnost", dovedou chybovat i při prostém opisu starého textu V + W ("nepromiknutelně modrý mrak") apod.
Mohl to být pěkný bedekr. Měl být pečlivěji napsán, hlavně však zodpovědněji vydán. Nakladatelství Academia! Kdysi značka kvality.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.