Očima Martina Hekrdly
Legální loupež řízků

Český statistický úřad nám připravil pěkné čtení na víkend. Mohlo by nás potěšit, že průměrná měsíční mzda loni stoupla o 522 korun na celkových 24 319. A mohlo by někoho zklamat, že ta pětistovka se rozplynula v inflaci, tedy ve zdražování. A že se naše kupní síla zvedla o pouhé tři desetiny procenta. Potěšení i zklamání jsou ovšem zbytečné, protože tato čísla jsou z pohledu běžných domácností a reálného života normálních lidí jenom chiméry.

Není to tím, že na webových stránkách ČSÚ pod nadpisem "nejnovější údaje" čteme, že průměrná reálná mzda ve čtvrtém čtvrtletí 2011 meziročně naopak o čtyři desetiny procenta klesla. Na tom se ale "točit" nehodlám, statistikové vždy každý rozpor vysvětlí a člověk aby pak chodil podzemní infrastrukturou ("kanálama"). Navíc exšéf ČSÚ Jan Fischer usiluje o Hrad a není radno dráždit patou chřestýše (zastrašující gesta a aplikace jedových zubů jsou v popisu práce sebehodnějšího státníka).

Jde o zásadnější věci, o nichž se - v různých variantách - vypráví poněkud již otřepaný vtip: "Dali jsme si se šéfem dva řízky, ale on oba snědl. Všechno je však v naprostém pořádku, protože průměrně jsme si pochutnali každý na jednom" (tedy na řízku, nikoli na sobě navzájem). Průměr je gruntem sociálního smíru stejně, jako jsou už skoro dva a půl tisíce let (od Aristotela) střední vrstvy pilířem demokracie (vrstvy bohužel dnes podobně statisticky "našlehané" jako ty nešťastné řízky).

Statistikové nejsou však žádní sociopati propadlí bájné lhavosti. I bez mučení se přiznají, že plné dvě třetiny zaměstnanců mají nižší mzdu či plat nežli je těch - beztak mizerných - 24,3 tisíce korun. K tomu je dobré si uvědomit, že reformy Nečasovy vlády - především zaslepené řádění Kalouskovo, Drábkovo a Hegerovo - připraví tyto příjmově průměrné a podprůměrné zoufalce, žijící již dnes od výplaty k výplatě, nejméně o celou jednu mizernou měsíční mzdu. Žádný třináctý a čtrnáctý plat! Dostanou jich za rok fakticky jen jedenáct. A ještě budou rádi, holenkové.

Kdo uteče, vyhraje

Nejhorší je struktura profesí a rozdělovník pro žaludky, které se dostavily k tomuto podivnému obědu. Nejvíce si polepšila finanční sféra. Páni finančníci, manažeři bank a pojišťoven, poradci v kolotoči rychlých peněz, makléři nespouštějící oči z matrixu číselných sloupců a ekonomičtí experti, kteří neslezou z obrazovek, jak je rok dlouhý, berou v průměru 117 tisíc korun. To oni jsou vítězi listopadu 1989, neboť si za těch dvaadvacet let polepšili o 243 procent. Pro srovnání: I ti zazobaní lékaři (s 59 tisíci korun měsíčně) se za stejnou dobu pozvedli jen o 129 procent. A jak lehké je vzbudit proti nim nenávistné city "širokých mas"; skoro tak lehké jako vůči "sockám" a jiným "černým pasažérům" tohoto našeho mizerného - a přesto prý "přebujelého" - sociálního státu...

V Česku je vidět svět stejně, jako se před svítáním odráží v kapce rosy celý vesmír. Co dělá tak významného nebeská sféra financí? Rozmnožuje peníze z jiných peněz, generuje spekulační zisky, mastí si kapsu bonusy a i "normální" měsíční plat ji přímo nutí nakupovat soukromé tryskáče. Hodnoty tam nevznikají. Jen se přerozdělují. To aby si miliardáři tolik nezáviděli, když jich pár trapně prodělá na nějaké rozumné a něco užitečného produkující činnosti. Je těžké dneska najít pro normální zboží tržiště se solventními čumily.

Makléři nasávají hodnoty zdola, z čím dál méně chráněné, flexibilnější a vystrašenější práce, a "reformní" stát je pro ně jednou velkou "násoskou".

Všimněme si, o čem se vždycky mluví, když praskne nějaká ta "bublina" anebo když se "burzám nedaří". Všichni unisono melou o tom, že "trh provedl korekci". Ale korekci k čemu? Inu k objemu reálných hodnot, úmorně odpracovaných při - v lepším případě - stagnujících mzdách. Nahoře jde pak jen o to, která část finančníků - pěkných to "řízků" - vyhraje, protože ještě včas uteče s lupem, dále reálně směnitelným. A zcela legálním.