Martina Hájková: Žák si sám sundá botu

Možná jste před týdnem potkali kluka, který si nese vysvědčení bez jedniček či pětek, zato tam má napsáno, že už umí očima sledovat nasvícený předmět, zasune tvar do správného otvoru, nemusí jíst mixované jídlo, neboť se naučil kousat,  dokáže si nasadit čepici nebo sundat botu...

Každý z nás je vzdělavatelný – v mezích svých možností. Před rokem 1989 to neplatilo, dnes ano. Ze zákona je možné vzdělávat děti s jakýmkoli handicapem. Z posudků pedagogicko-psychologických poraden zmizelo slovo „nevzdělavatelný“, které odsuzovalo nejvíce postižené do ústavů nebo do domácí péče bez pedagogického vedení. Dnes mají takoví žáci otevřené dveře do speciálních škol.

Učí se tam jinak – především komunikace. Pomáhá lidem s postižením, aby se zapojili do života většiny a uměli sdělit své potřeby a pocity. Učitel používá „zástupné předměty“. Například hrnek si dítě spojuje s významem: „Chci pít.“ Některým stačí fotografie, jiným piktogram, dalším nápis. Učitel předmět pojmenovává a může ho doplnit gestem Makatonu (jazykového programu využívajícího manuální znaky i grafické symboly; tady pohyby rukou, které zdůrazní důležitá slova a zpomalí proud řeči).

Příklad. S žáky s kombinovaným postižením se učitel domlouvá pomocí jejich očí, které sledují komunikační tabulku (soubor piktogramů). Nebo vede ruku žáka na tabulce a dává pozor, jak reagují jeho svaly.

Možnost navázat styk s druhými znamená obrovský skok pro život dítěte s mentálním postižením a možnost nahlédnout do jeho světa pro nás. Učitel rozvíjí a povzbuzuje smyslové i rozumové funkce žáka s handicapem, aby nestagnovaly a nevyhasínaly. K dispozici má pomůcky, které věci zjednodušují a zároveň mají jasnou souvislost s okolním světem. Děti vede k tomu, aby byly samostatnější; pak jsou i nezávislejší a mohou o sobě více rozhodovat.

Výuka ve speciálních školách probíhá strukturovaně: týká se prostoru, času, činností a jejich označení. Děti s mentální retardací nebo autismem se učí orientovat v dění ve škole, zbavují se pocitu nejistoty a úzkosti z neznámého. Speciální školy zápasí s mnoha problémy: domácí vzdělávání takových dětí, je-li to možné, pak jejich integrace, pracovní uplatnění žáků po splnění povinné školní docházky, a samozřejmě financování speciálního školství.

Důležité ale je, že jsme se vydali správným směrem – už víme, že lidé s jakýmkoli handicapem patří mezi nás. Máme jim vyjít vstříc a přizpůsobit se jejich možnostem.

Autor: Martina Hájková, pedagožka na základní škole speciální Diakonie ČCE