Očima Martina Hekrdly
Národ sobě, šlechta odborářům

Jak tak u nás politicky přituhuje a botanicky všechno naopak pučí, začínají se rodit plodné myšlenky. Skvostem je reakce Václava Klause na odborářský a občanský aktivismus, který se předvedl v sobotu mohutnou demonstrací a chystá vlnu dalších kroků. "Negativními výkřiky... svět běžet nemůže," poněvadž "takový prostě není," řekl prezident a mně se ulevilo. Neboť odteď jistě bude věnovat Evropské unii jen výkřiky pozitivní a ekology na potkání hladit po hlavičkách.

Jinou hlubokou sondu do odborového hnutí spustil premiér Petr Nečas. Nějak zjistil a nezamlčel, že odbory jsou těsně spjaty s politickou levicí a čiší z nich politická militantnost. Inu, kromě diktatur všeho druhu tomu tak bylo, je a bude všude na světě. Jen si představme masovou odborovou konfederaci, která je úzce napojena na ODS. A uspořádá na Václavském náměstí stotisícovou demonstraci za účelem podpory co největších škrtů a co nejnižších důchodů.

Političnost? Militantnost? V zimě 1995 svrhly francouzské odbory - především Všeobecná konfederace práce (CGT),spojovaná tradičně s komunisty, a Dělnická síla (FO), opírající se o levičáky ještě sršatější - pravicovou vládu Alaina Juppého. Pan premiér musel vytvořit kabinet nový, byť podle mustru hry "škatule, hejbejte se". A na ulicích se až do roku 1997, kdy na celé čáře zvítězila levice, raději příliš neukazoval. Facky ve Francii nerozdávají totiž ministři financí...

Je charakteristické, že nejnázorněji tu správnou rovnost mezi politickou a odborářskou sférou, jaká má v demokracii být, uchopil rodilý aristokrat Karel Schwarzenberg. Vysvětlil prostému lidu, že odboráři požadující demisi vlády a předčasné volby chovají se stejně jako případná vláda, která by chtěla rozhodovat o skladbě vedení odborů. "Měli bychom se každý držet svého kopyta," řekl.

Zkouším si představit, jak pan kníže sedí někde na stoličce u toho svého kopyta a buší ševcovským kladívkem do rozšmajdaných škrpálů. Ale pořád vidím jen vznešené zámecké sídlo, z nějž na nás dolů padají - doslova i přeneseně - knížecí rady.

Je to přece úplně jinak! Zaměstnanci a odbory jsou z povahy věci vždy tou slabší stranou ve vztahu k zaměstnavatelům a státní moci. Kdykoli a kdekoli tedy vláda rozhoduje o povaze a lídrech - nejenom o samotné existenci - odborů, jde vždy a všude o prachsprostou diktaturu. A naopak tam, kde odbory přinutí vládu k ústupkům, reorganizaci, demisi, ba i k předčasným volbám, demokracie přesto - a spíš právě proto - ještě existuje.