Petr Robejšek: Americký sešup vzhůru

Většina komentátorů vidí Spojené státy za zenitem moci. Jsou zadlužené u konkurentů, mají stále větší problémy prosadit své zájmy a současná krize jejich finančnictví otřásla důvěrou v budoucnost amerického liberálního kapitalismu. Jsou-li všichni zajedno, je na místě opatrnost, řekl kdosi moudrý.

Na konci vietnamské války experti také předpovídali, že americkou pozici zaujme Japonsko nebo Evropa. Jako na potvoru však Japonsko upadlo do mnohaleté ekonomické letargie a Evropa postupně zbytněla do dnešní mocensko-politické nepohyblivosti.
  
Tentokrát prý má americký hegemon určitě na kahánku. O světovládu se napříště musí dělit s Čínou, EU, Ruskem a brzy prý i s Indií. Ano, když potenciály těchto aktérů znásobíme optimistickými scénáři jejich vývoje, tak by to mohlo vyjít. Při geopolitických analýzách však nestačí jen optimismus a kupecké počty. Srovnáme-li optimistické výhledy s realitou, zjistíme, že moc adeptů světovlády je třeba značně relativizovat. Rádobyvelmoc EU škobrtá o nesourodé zájmy svých členů. Čína dočasně tyje z levného prodeje své práce a Rusko z vysokých cen surovin. Stačí to však k soupeření o pozici hegemona? Politicky viděno je Čína císařství ovládané chtivou nomenklaturou. Ekonomicky je to ještě pořád třetí svět. Rusko se podobá zbohatlému venkovskému kupci, který si chce vydupat více respektu, než zaslouží. A Indie? Ještě dlouho jen magie čísel.
   
Pravda, Washingtonu dnes již nestačí jen zvednout telefon. To je důkaz oslabení pozice USA, ale ne důvod k triumfalismu. Z historie víme, že hegemon ustupuje až po vyčerpání všech prostředků. Když přestává fungovat soft power (amerického ekonomického a kulturního vlivu), stoupá pravděpodobnost použití vojenské moci. Theodor Roosevelt kdysi řekl: „Mluv mírně, ale nos velkou hůl.“
  
Jedině USA jsou schopny globálních námořních a leteckých operací, po celém světě mají vojenské základny a ve svém předpolí buď vazaly, nebo spojence. V roce 2006 vydali Američané na zbrojení 396,2 miliardy eur (42 procent světových zbrojních nákladů). Čína necelou desetinu amerických investic. Vedle zbraní mají Američané též vůli je použít; zvlášť kdyby jim opravdu teklo do bot. K tradici americké politiky patří, že hodně hovoří o principech, ale bez váhání jedná pragmaticky. Zejména, když jde o udržení moci. Ten, kdo si myslí, že nový americký prezident či prezidentka opustí Irák jako poražená velmoc, by se měl rychle probrat. Procitne ve světě, v němž zpochybnění amerického vlivu odhaluje skutečnou podstatu americké hegemoniální moci.

Ilustrační foto: Profimedia.cz