Před rokem přerušila belgická televize vysílání zprávou, že Vlámsko (polovina země, dvě třetiny obyvatel a HDP) vyhlásilo nezávislost. Po půlhodině sice následovalo dementi, ale výzkumy veřejného mínění ukázaly, že osmdesát devět procent posluchačů zprávě uvěřilo.
Belgie je malá sjednocená Evropa, složená z kousku Holandska (Vlámsko), kousku Francie (Valonsko) a kousíčku Německa (okolí Lutychu). Již při svém vzniku (1830) byla Belgie tím, čím by se EU ráda stala – jednotným státem. Prvních sto let to příliš nefungovalo a poválečné dějiny Belgie jsou chronologii vleklého rozvodu. V roce 1970 vznikly vlámský a valonský region, každý s vlastním parlamentem a vládou. V roce 1983 dostal tato práva i německý region a o pět let později získal samostatnost Brusel.
1993 – kompetence tří regionů byly rozšířeny o samostatnost v některých otázkách zahraniční politiky.
V bruselské centrále EU se v posledních letech hodně hovoří o „Evropě regionů“. V Belgii ji právě s neúprosnou důsledností dovršují. Někteří pozorovatelé již 7. listopadu v půl třetí odpoledne konstatovali exitus belgického státu. Tehdy využili vlámští poslanci volebního obvodu Brusel-Halle-Vilvoorde své většiny a poprvé v historii země prosadili zákon, který zásadně omezuje práva Valonů. Soužití v jednom státě tak přestalo být nedotknutelným společným jmenovatelem snažení vlámských a valonských elit.
Belgie vykazuje symptomy rozpadu, ale její obyvatele to příliš nevzrušuje. Tento týden se má konat „pochod jednoty“. Ti, kteří si říkají Belgičané, chtějí zástupcům vlády odevzdat burcující petici. Zatím je na ní 125 tisíc podpisů... Stát má dobrých deset milionů obyvatel.
Belgie – země bez identity – měla ideální podmínky, aby předvedla možnosti produktivního soužití. Mohla dát příklad, že evropské národy mohou cítit sounáležitost. Mohla sloužit jako gravitační bod pro sjednocení Evropanů. Občané této malé Evropy si sjednocení dlouhodobě vyzkoušeli a většina z nich zřejmě došla k názoru, že národní státy občanům poskytují lepší možnosti řídit vlastní záležitosti než nadnárodní pospolitost. Předjímá rozklad malé Evropy rozklad EU?
Nevím. Jisté je, že ani Belgie, ani Unie neexistují jako pospolitosti občanů s vědomím nadnárodní sounáležitosti. Belgie i EU se pouze s každým novým kompromisem znovu dočasně ustavují. Obešla by se Unie bez Belgie? Určitě. Dostala by za ni dvě nové členské země a Brusel by zůstal správním centrem velké sjednocené Evropy plné lokálních patriotů a nacionalistů...
Autor: Petr Robejšek, Hamburk
Foto: profimedia
