Očima Martina Hekrdly
Přímá volba dospělosti?

Břitva logického rozumu - nezatíženého historií a sedlinou jejích tradic - zůstává stát. Proč tolik povyku kvůli přímé volbě do ryze reprezentativní funkce českého prezidenta, kvůli volbě hlavy státu parlamentní republiky, která - totiž ta hlava, ne republika - by neměla pořád společnost otravovat a při kladení věnců se v nich vyválet? Stará, ale nikoli zcela nepravdivá legenda líčí, že švýcarský prezident jezdí do práce městskou hromadnou dopravou a žádný normální Helvét ho ani nezná. A svět se nezbořil.

Přehnané, leč nepříliš vzdálené realitě země bankovních tajemství, neustálých referend a ozbrojených domácností, z jejichž synů se rekrutují vatikánští pretoriáni v šaškovských dávnověkých uniformách. Prostě to tak dějiny uhnětly. A historie - tentokrát bohužel - poznamenala i ústavní činitele, kteří mají pracovnu v někdejším sídle českých králů.

Samozřejmě, naši ústavu je třeba číst a vykládat z logiky parlamentní - a do značné míry kancléřské - republiky, v níž se státnost odvíjí (měla by odvíjet) od suverenity lidu, kterou zastupují (měly by zastupovat) sněmovna se Senátem. Alfou a omegou ústavy je parlamentní republika, jejíž denní chod obstarává (měla by obstarávat) vláda a jejíž otěže pevně třímá (měl by třímat) premiér. A žádný prezident či ministr financí. Anebo snad grémium kmotrů se svými vazaly, štítonosiči a panošstvem na hřebelcování, krmení a cílené směrování "koňů", které si v dobré víře zvolil (p)oddaný lid...

Sláva slabomyslnosti

Kdybychom četli a vykládali naši ústavu republikánsky, nebyl by problém v praxi čelit zdánlivě monarchickým pasážím jejího článku 63. Fakt, že prezident "zastupuje stát navenek" a že "sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy", nemohl by být v žádné chvíli interpretován tak, že hlava státu zahraniční politiku tvoří. Nikoho by ani nenapadlo, že prezidentovo "právo udělovat amnestii" znamená jakýsi částečný přenos milosrdenství panovníka z boží milosti na nás, hříšné smrtelníky. Nebo že funkce"vrchního velitele ozbrojených sil" označuje "vojvodu české země", jenž "nedá zahynouti nám ni budoucím."

V českém moždíři dějin bylo to však právě takto nadrceno. Naše národní obrození stálo na dvou pilířích: na jazyku, jenž i v uměleckém zdvihu nakonec vždy odkazoval k pilíři druhému, k monarchické státoprávní svébytnosti. Česká politika se v 18. a 19. století "točila" na těch představitelích habsburského panovnického rodu, kteří absolvovali korunovační ceremoniál, putování ke svatováclavské koruně na Pražský hrad.

Proto se čeští vlastenci dívali skrz prsty na nekorunovaného reformátora Josefa II. a zahrnuli slávou zarytého konzervativce Leopolda II. Proto v pražských ulicích oslavovali posledního - a evidentně slabomyslného - českého krále Ferdinanda V. O něm se vyprávělo, že si na Hradě hraje s cínovými vojáčky a velí z houpacího koně imaginárním armádám. Komu to něco dnes připomíná, ať raději mlčí, aby nedostal "nakládačku". I ten úplně blbý Ferdinand byl tenkrát po Praze "in" a "cool".

Vězňové minulosti

Kdyby se prosadila koncepce Karla Kramáře, nevznikla by v roce 1918 žádná republika, ale "Československé království". Masarykova brigadýrka, vznášející se nad první republikou, byla však do jisté míry korunovačním hlavokrytem. Jeho proslulému grošákovi nechyběl punc královského oře a jeho politická družina, zvaná Hrad, byla pořádacím faktorem takřka všech významných partají formativního období naší demokracie. Je možné, že část neobliby Edvarda Beneše vyplynula z jeho zjevu chladně kalkulujícího úředníka, který před událostmi "na panství" preferuje zahraničněpolitické šachy. I Klement Gottwald neodolal a z Te Deum ve Svatovítské katedrále inhaloval atmosféru boží milosti.

Vězní nás dávno mrtvé generace. Uvěznily i Václava Havla ve svébytné politice Hradu, v "politice nepolitické", méně už obrozensky, přesto však absurdně divadelní. Z Václava Klause - Havlova protipólu - učinily prezidenta vrcholně aktivistického, monarchicky "vytrčeného" na všechny strany, za každou cenu vyčnívajícího, panovačného. Tíživá tradice předvčerejších dějin posiluje vyprázdněnost moderní politiky, jejichž zvětralé obsahy nahrazuji osoby a "imidžmejkři". Aby osiřelé děti "v pravý čas" zase našly svého "tatíčka".

Co kdybychom tento víkend už konečně dospěli? A zvolili někoho, kdo aspoň neudělá ostudu. Kdo vypapíruje, co je třeba. A koho v metru - při cestě z práce - časem už ani nepoznáme.