Očima Lukáše Beka
Zemanova velká bitva na malém hřišti
28.01.2014 20:48 Glosa
V českých zemích to není nic nového, když dva až tři lidé, nejvyšší ústavní činitelé, spolu válčí o vliv na zahraniční politiku. Jmenovitě prezident, ministr zahraničí a případně premiér. Skoro by se tyhle šarvátky mohly odbýt s poukazem na fakt, že nepatrné Česko (kolik máme divizí?) stejně žádnou významnou roli v zahraniční politice hrát nemůže. A navíc je už pevně upíchnuto ve strukturách Evropské unie a Severoatlantické aliance, v nichž rozhodují ti velcí. Přesto se v minulosti párkrát stalo, že mezinárodní dění citelně zasáhlo do naší vnitřní politiky.
Prezident Miloš Zeman si nechal to nejlepší z budoucí vlády na konec. V úterý na Hradě přijal a dost možná si vychutnal dva nejméně milované členy Sobotkova kabinetu - šéfa zahraničí Lubomíra Zaorálka a ministra pro lidská práva a rovné příležitosti Jiřího Dienstbiera. Zatímco v případě druhého jmenovaného zřejmě hradní šéf nebude mít mnoho příležitostí na ostřelování, se Zaorálkem to nejspíš bude jiné.
Jak známo, Zeman se Zaorálkem si nesedli už dávno před osudovou prezidentskou volbou v roce 2003, kdy se budoucí ministr zařadil mezi "zrádce". Oba jsou sice "eurohujeři", jak by řekl Václav Klaus, to je ale asi tak všechno. Jestli má prezident v naší ústavě možnost mluvit do práce nějakého ministra, pak je to právě oblast zahraničí. Hlava státu zastupuje stát na venek, jmenuje velvyslance, vláda je zase zodpovědná za provádění zahraniční politiky. Jak Zeman už několikrát předvedl, bude náš nejvyšší zákon napínat, jak to jen jde, takže handrkování mezi Hradem a Černínským palácem mohou být ještě bouřlivější, než tomu bylo za dvojky Václav Klaus-Karel Schwarzenberg.
Ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček to vidí optimisticky: "Šikovný ministr zahraničí dělá zahraniční politiku přesně takovou, jak pan Zaorálek říkal, to znamená, narýsuje ji tak širokou, aby se do ní vešel celý Miloš Zeman." Jenže jde to? Co když se od Česka bude v nadcházejících letech očekávat například v diplomatickém slova smyslu jasné stanovisko k dění na Blízkém východě, na Ukrajině, v Rusku, v Číně nebo k nějaké budoucí intervenci pod vedením Spojených států či NATO?
Jestřáb Zeman, holubice Klaus
Miloš Zeman v minulosti často zastával postoje shodné s americkými neokonzervativci. Notoval si - v protikladu se socialistickými spolustraníky jako byl Jan Kavan nebo právě Lubomír Zaorálek - s Georgem W. Bushem. Je pikantní, že se levicí nenáviděný Václav Klaus v roce 2003 stal prezidentem díky svému odmítání (samozřejmě nikoli z levicových, ale z ultrakonzervativních pozic) připravované intervence do Iráku na základě vymyšlených Saddámových zbraní hromadného ničení. Klaus dokonce naznačil, že pokud by se zakázané zbraně v Iráku přece jen našly, nejspíš by byly někým nastrčené. Právě tohle byl jeden z důvodů, proč Klausovi naházeli své lístky i mnozí komunisté.
Zeman se také v minulosti mnohokrát projevil jako nejvíce proizraelský světový politik, když na mimořádně citlivém blízkovýchodním terénu našlapoval jako slon v porcelánu - například bez ohledu na historická fakta přirovnal Palestince k sudetským Němcům (jež je třeba odsunout) a Jásira Arafata k Adolfu Hitlerovi.
Jak se může vejít v duchu Kmoníčkova optimismu do jednoho hrnce například podpora zahraničních misí českých vojáků (Zeman navrhoval jejich vyslání například i na Golanské výšiny) s názorem blízkým Zaorálkovi, že by se vysílání vojáků mělo spíš utlumovat?
Ostatně, když bude vůle se pořádně pohádat (a ona bude), mohou se Zeman se Zaorálkem a premiérem Bohuslavem Sobotkou zaseknout třeba na zmíněných velvyslancích, nebo i na rozhodnutí, kdo se pojede blýsknout na nějaký významný summit Evropské unie. To je jenom pár příkladů hrozící v pořadí už několikáté dvoukolejnosti naší diplomacie.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.