Očima Martina Hekrdly
Zlatý propadák

Koncem března se svět ještě dozvěděl, že zákonodárci státu Texas v čele s guvernérem Rickem Perrym by rádi dostali zpět své zlato uložené ve federálních trezorech v New Yorku. Tamní republikánský poslanec Giovanni Capriglione se svěřil novinářům: "Spousta útoků vkladatelů na banky a podobných věcí se děje proto, že lidé dostanou strach, že není nic, co by jejich peníze krylo. Vlastní zlato by tak podle mě léčilo problém ještě předtím, než nastane."

Tohle stojí za zopakování a za pořádný uzel na kapesníku, abychom nezapomněli: "Není nic, co by naše peníze krylo." Je to však ještě horší. Mezitím došlo k tomu, že už není doopravdy nic, co by se nějakému krytí podobalo.

Necelé dva týdny poté, co Capriglione pronesl svoji temnou moudrost a zároveň ještě našel útěchu ve zlatě, totiž vypukl "černý pátek" 12. dubna. V ten den se cena za unci, která zvolna klesá už od října 2012, poprvé významně a naráz propadla. Pak to pokračovalo "černým pondělím" 15. dubna - propadem propadů - s následným malým vzestupem. Rozměry situace ukáže nejlépe "časocenová" osa: rok 2008 (700 dolarů za unci) - rok 2011 (1790 až 1930 dolarů) - duben 2013 respektive posledních 30 dnů (zatím 1400, krátce po propadu na 1352 dolarů). Konec čísel!

Zakázané uvolňování

Vysvětlení jsou půvabná. Třeba tohle: co už z dálky vypadalo jako bublina, zblízka se prostě muselo propíchnout. Nuže, stalo se. Nebo: všechny centrální banky zaplavily svět likviditou řádově v bilionech (naposledy Japonci ještě výrazně přitvrdili), čímž byly stabilizovány ekonomiky. A investorům dodány palivo a odvaha zkusit dynamičtější trh s akciemi, dluhopisy a jinými cáry papíru, vlastně už jen digitálními záznamy. Dozvíme se dokonce, a i to je pravda, že se pořád dá (ale rychle!) na zlatě vydělat, samozřejmě díky horečným výprodejům této komodity s krátkodobým růstem ceny. S tím souhlasí i známý investor Marc Faber, zvaný jinak kvůli svým černým scénářům Doktor Zkáza.

Konec vtipů! Děje se cosi mnohem závažnějšího: nedává to smysl. Aspoň teoreticky. Cena zlata přece rostla nikoli přesto, ale právě proto, že po pádu Lehman Brothers (září 2008) státníci a centrální bankéři roztočili "tiskárny na peníze" a točí je dál proti krizím, recesím, stagnacím a uhnípanému růstu. Dalo se - v tomto pohledu závodních klusáků skrze klapky na očích - očekávat, že cena zlata buď poroste, nebo zůstane stabilní. Nestalo se. "Proč padá zlato, když si je nelze natisknout? Dává to nějaký smysl? Nedává!" hořekují četní lídři, aktéři, makléři, gambleři a machři.

Ale dává! Je to vlastně docela prosté. Propad zlata pouze ukazuje, že ve hře jsou mnohem podstatnější síly, nežli si devizoví aranžéři pseudohodnot dovedou představit. A že jejich "kvantitativní uvolňování" a se v něčem podobá "zakázanému uvolňování" v hokeji; puk odhozený přes červenou čáru až za branku soupeře připomíná injekce bilionů dolarů na finanční trhy prostřednictvím nákupů vládních dluhopisů. Rozdíl je mimo jiné v tom, že "uvolněný" hokejista ví, že pravděpodobně zastavil hru a z tahu na branku bude pendrek. Lídři států a peněz jsou si rovnou jisti, že neuslyší hvizd rozhodčího a nastavují parametry útočné "hry" oživením ekonomiky.

Kdo dřív přijde, vůbec mele

Typická pštrosí pozice s hlavou v písku! Tok peněz přece narazil na zásadní překážku. Dostatečně se nevylil ven, ze zdí zavlažených bank a jiných finančních domů. Nenasákl do reálné ekonomiky. Proč? Dobře to vysvětlil odcházející čínský premiér Wen Ťia-pao: letos "dílna světa" poroste s bídou o 7,5 procenta HDP a značnou část své výrobní kapacity nevyužije.

Dílna světa! A co teprve světové - řekl by asi klasik Václav Klaus - "nedílny"? U nás se tomuto problému - jenž vůbec není čínský, nýbrž globální - eufemisticky říká "problém na straně poptávky". A co problém na straně nabídky? Tedy firem, které zaházely svět zbožím a marně čekají na klienty s kapsami vysmejčenými od "zodpovědných" vlád. Ty vlády nejsou zlé, nýbrž nucené "zatáhnout" deficity, všechny ty díry po záchraně bank. Anebo prostě jen musejí kvůli dluhové službě na finanční trhy dělat cukrbliky. Kdekdo se bije jako lev za "úlevy firmám". Není však jasné, k čemu ty úlevy budou. Bez solventních lidí na tržišti, jimž nikdo neulevil a každý je oškubal.

A tak se investoři chovají logicky, byť - z hlediska systémového - sebevražedně. Spíše než na financování nových investičních (a prodělečných) projektů, a tím i na stimulaci poptávky i výroby, hrnou se natištěné peníze do akciových a komoditních hrátek. Do světového kasina. Do nové pyramidové hry, v níž platí rčení, které je ovšem pro tento případ nutné upravit : "Kdo dřív přijde, ten nejen dřív, ale i vůbec někdy mele."

K poslednímu rozehřátí akciových trhů došlo na pozadí prohlubující se recese a deflačních tendencí, tedy na pozadí náchylnosti ke zmenšování všech ekonomických veličin všude na světě. To je základ současného propadáku, podstata konce "zlaté éry". Nejde jen a ani především - a nejspíše ani trochu - o konec zlata jako zajímavé komodity. Stejně "rozumný", jako je nynější úprk investorů od vzácného žlutého kovu k cenným papírům, bude i další nevyhnutelný sprint opačným směrem, z příštích padlých burz zpátky ke zlatu. Toto věčné nomádství má významnou, do očí bijící charakteristiku: neřeší ani jednu z příčin velké - dneska již pětileté - krize.