Dnes zamíříme do malého větrného města, které je hlavním turistickým východiskem do překrásné přírody Novohradských hor, a méně tradičně může posloužit jako základna pro putování po jihozápadním cípu Třeboňské pánve. Jsou to Nové Hrady, město na protáhlém ostrohu (540 m n. m.) nad divokou říčkou Stropnicí a Novohradským potokem.
Půvabné Nové Hrady od konce druhé světové války strádaly a jako pohraniční město na Železné oponě nebyly příliš propagovány. K novému životu se město probudilo až po roce 1989. Už v roce 1990 zde byla vyhlášena městská památková zóna a v roce 1996 krajinná památková zóna Novohradsko. 
Tyto zóny spolu úzce souvisí, neboť na památkově bohaté město se zámeckým parkem navazuje půvabná komponovaná krajina s dalekými průhledy, řadou alejí a rybniční soustavou, která co do velikosti zůstává pozadu za sousední soustavou Třeboňskou, ale co do stáří a půvabu se jí vyrovnává. Asi nejcennější součástí této krajinné zóny je proslulé Tereziino údolí, ale to si spolu s putováním do Dobré Vody necháme na jindy.
Nové Hrady vznikly na důležité obchodní vitorazské stezce spojující Doudlebsko s Vitorazskem (v České republice k němu patří pouze město České Velenice). Dlouho zde byl jen těžko prostupný les s řídkým osídlením a první zmínka o hradu pochází až z roku 1279. Zdejší kraj ještě předtím patřil pánům z Kueringu a od 13. století Vítkovcům, pak pánům z Landštejna a poté Rožmberkům.
Ti všichni ve zdejším kraji zanechali stopu, ale nejvýrazněji zdejší krajinu i město poznamenalo, a to jednoznačně pozitivně, působení rodu Buquoyů, kteří město získali v roce 1620.
Buquoyové: panstvi za půjčku
Je třeba zdůraznit, že Buquoyové získali svá jihočeská panství už 6. února 1620, tedy deset měsíců před bitvou na Bílé hoře. A nejednalo se ani o císařský dar ani o svévolný zábor, nýbrž o úhradu dluhu. Tehdejší císař a český král Ferdinand II. předáním novohradského panství Buquoyům uhradil svému vojevůdci Karlu Bonaventurovi Buquoyovi peníze, které si půjčil na válku.
Sám generál Buquoy, pozdější bělohorský vítěz, se však do Nových Hradů dostal už dříve. Nové Hrady totiž v rámci vojenské operace v roce 1619 dobyl.
Před městem se nečekaně objevil 24. června - čeští stavové na něj čekali připraveni k boji u Soběslavi - a po kratším neúspěšném vyjednávání obsadil město, ale hrad, kam se obránci stáhli, musel tvrdě dobývat. Podařilo se mu to až odpoledne následující den, kdy dal zasypat příkopy a umožnil tak útočníkům snadnější přístup k hradbám.
Karel Bonaventura se k obráncům zachoval velkoryse: žádný z nich nebyl zbaven života, naopak vojevůdce jim okamžitě udělil milost (s podmínkou, že odevzdají bojové prapory) a dokonce jim na základě jejich čestného slibu dovolil ponechat si zbraně. Dobře chráněný hrad se mu natolik zalíbil, že se rozhodl zřídit na něm své velitelství. Císařská posádka zde pak zůstala až do konce stavovského povstání.
Dobří správci se špatným koncem
Buquoyové se o zdejší kraj vesměs dobře starali. Rozvíjeli sklářství (včetně objevu unikátního černého tzv. hyalitového skla), založili zde jeden z prvních chudinských institutů, podnikali v rybníkářství a lesnictví. V době zjitřených národnostních sporů se jako Němci (s francouzskými předky) přiklonili na stranu zdejší německé většiny, ale ještě například v roce 1938 daroval hrabě Buquoy pozemek na postavení české školy.
I když spolupráce Buquoyů s německou říší byla spíše formální, byl jim po válce majetek konfiskován a byli odsunuti. V bouřlivé době těsně po osvobození byl rozkraden mobiliář zámku a archiv byl zcela barbarsky hozen do hradního příkopu. Město, stejně jako okolí, bylo dosídleno Čechy z vnitrozemí, rumunskými Čechy a Slováky.
Nocleh u řeholníků
Hrad Nové Hrady s hlubokými příkopy a dvěma branami působí dodnes monumentálně a je veřejnosti přístupný. Jeho promyšlená expozice rozhodně stojí za návštěvu, stejně jako originální funkční kovárna v předhradí.
Další významné památky města jsou až na kostel téměř výhradně buquoyskou záležitostí.
Na půvabném rozlehlém náměstí s barokní radnicí se nachází rozlehlý zdobný objekt buquoyské Rezidence z let 1634-1635, přestavované v 17. a 18. století. Ta byla až do roku 1793 spojena chodbou s vedlejším kostelem sv. Petra a Pavla. 
Chrám je pozdně gotický, s mimořádně působivou klenbou presbytáře a výzdobou portálů. K němu byl v 80. letech 17. století přistavěn servitský klášter s půvabnou křížovou chodbou a ještě půvabnější klášterní zahradou. Obé je rovněž přístupné a současní řeholníci zde dokonce poskytují ubytování.
Vojenský stan Modrý salonek
Na opačném konci města než stojí hrad se ještě můžeme pokochat klasicistním buquoyským zámkem v zahradě, na niž navazuje rozlehlý přírodní park, volně přecházející v komponovanou krajinu Novohradska. V zámku sídlí společné pracoviště Jihočeské univerzity a Akademie věd, jehož hlavním cílem je rozvíjení nových technologií. Mimo jiné se zde ale také zabývají dosud nedoceněnou mimořádnou osobností vědce, spisovatele a sklářského odborníka Jiřího Františka Buquoye (* 1781, † 1851). 
Po dohodě lze i tento zámek navštívit a za prohlídku stojí zejména Modrý salonek, vytvořený v podobě vojenského stanu.
Na nedalekém hřbitově si ještě můžeme prohlédnout novogotickou buquoyskou hrobku, ve městě řadu dalších pěkných domů a pod městem v místní části Údolí bývalý buquoyský pivovar.
A abych nezapomněl. Pokud to přeženete s lákavou nabídkou skvělé cukrárny v předhradí, dostanete jistě něco dobrého na zažívání ve stylové mírně barokní a zároveň mírně esoterní lékárně při cestě z náměstí ke klášteru.
K vidění při cestě
Pokud pojedete do Nových Hradů vlakem, tak zastávka Nové Hrady na trati z Českých Budějovic do Českých Velenic je umístěna ve vzdálenosti asi čtyři kilometry od města ve vsi Jakule u Byňovského rybníka. Zde si můžete všimnout pamětní desky připomínající existenci našeho nejstaršího lesnického institutu, zřízeného už v roce 1796. A při pěší cestě do Nových Hradů si jistě povšimnete půvabných gotických božích muk s reliéfní rožmberskou růží u Lomského rybníka před Štiptoní.
Foto: Vladislav Dudák, rytina převzata ze Sedláčkových Hradů, zámků a tvrzí
