V Africe se rozmáhá zvláštní turistické odvětví. Ne každá cestovní kancelář je inzeruje ve své nabídce a mnozí je považují za nedůstojné, nicméně návštěvy chudinských slumů jsou v posledních letech na vzestupu. Snad nejtypičtější je keňský slum Kibera.
Vlastně se tyto prohlídky od tradičního safari příliš neliší - jsou zapotřebí pevné boty, opalovací krém i dost vody na pití. Jenže místo zvířat pozorujete v jejím „přirozeném" prostředí chudinu. „Může to znít trochu divně, jezdit sem," řekl deníku Guardian holandský turista Eric Schlangen. „Ale chtěl jsem vidět, jak v této zemi žijí lidé, ne jen zvířata."
ČTĚTE TAKÉ: Keňané ve slumech budou vařit na odpadcích
Vancouver chystá olympiádu, hyzdí ho ale bídný slum
Vyrazit s báglem do Iráku? Zatím raději jen na sever
Pár turistických kanceláří nabízí výlety s průvodcem, za nějakých v přepočtu šest set korun můžete nahlédnout do každodenního života stovek tisíc lidí tísnících se v plechových chýších, nalepených jedna na druhou. A večer se v klidu vrátíte do luxusních hotelů v lepších čtvrtích metropole Nairobi.
Kibera je pro chudobu málem synonymem, jedná se o největší africký slum jižně od Sahary a o jeden z nejhorších na světě vůbec. Na rozloze asi 2,5 čtverečních kilometrů žije možná půl milionu, možná 1 200 000 obyvatel (asi jako kdyby se všichni Pražané smrskli na dvěstěkrát menší plochu).
Žijí v chatrčích stavěných naprosto chaoticky a ve značně nepříznivých podmínkách. Úzkými uličkami jen stěží mohou projet auta, mnohdy se musí veškerý materiál dopravovat vlastními silami (nemluvě o nepřístupnosti pro hasiče atp.), a navíc není možné jej ani na chvíli nechat bez dozoru - ihned by ho někdo ukradl.
Přístřešky navíc stojí na naprosto nevhodných základech, spíše než o půdě se dá mluvit o vrstvách odpadků, takže je pak snadno spláchnou časté povodně. Vymoženosti jako kanalizaci byste hledali marně, lidé zde buď musí platit za vzácné veřejné toalety, spíše se ale uchylují k neslavné praxi „létajících záchodů" - naplněné plastové sáčky prostě vyhazují z oken na ulice či na střechy.
Finanční podpora ano, ale ne za ztrátu cti
Podle některých mohou návštěvy podobných míst, ať už se jedná o chudinské slumy, povodněmi postižené oblasti, či dějiště občanských válek, přispět k určitému porozumění a zaktivizovat návštěvníky k nějaké charitativní iniciativě, či alespoň k finanční podpoře.
Jiní oponují, že s nedostatkem obezřetnosti mohou tyto prohlídky vyvolat nechuť místních k turistům obecně a často slouží jen k ukojení voyeurských choutek, v souhrnu pak mohou i zpomalit mírový proces či rozvoj vůbec.
Holandskou skupinu provází Martin Oduor, který trvá na tom, že návštěvy movitých turistů místní komunitě pomáhají, než aby škodily. Společnost Kibera Tours slibuje, že její zisky zůstanou v sousedství. „Chceme toto místo demystifikovat, že je tak nebezpečné a smutné," říká Oduor. „Lidé jsou chudí, ale vedou normální životy."
Vede Holanďany úzkými uličkami, kde se prodávají grilované ryby i dřevěné uhlí. „Jak se máte?" křičí děti, zatímco se jedna žena zajímá, jak běloši snesou ostré slunce. Turisté přispívají na sirotčinec, kde musí tři děti sdílet jednu postel, nějaké peníze také utrácejí v místní bižuterii.
Později Oduor zastavuje skupinu u komunitního projektu, co se vypořádává s odpady: veřejnou toaletou. Na plynu se vaří hrnec vody a průvodce se ptá, zda uhodnou na jakém. „Velmi přírodní plyn," odpovídá správně Schlangen - na biomase z lidských výkalů.
Tu a tam je ve slumu vidět nějaká naděje a pokrok - jako třeba banánovníky a špenát, které rostou mezi hromadami odpadků. Turista Schlangen, který sem přijel přes Egypt, si prý bude Kiberu pamatovat jako místo naděje. „Tohle na mě udělalo větší dojem než pyramidy v Gize."
Neví, co opravdu chudoba znamená
Ale ne všichni Schlangenovy dojmy sdílí. „Co má být tahle fascinace Kiberou u lidí, kteří neví, co skutečná chudoba znamená?" ptal se komentátor nairobského deníku Daily Nation před dvěma lety, kdy se slumová turistika začala rozmáhat. „A jak sami Keňané vnímají tuto pochybnou poklonu strážcům zaostalosti, špíny, bídy a absolutní deprivace?"
Většinou sice uznávají, že mohou soucitní turisté finančně přispět místním a také nepřímo donutit vládu k akci, pokrok však není nijak výrazný a jediné, co roste, jsou rozpaky, napsal zpravodaj agentury Reuters.
„Vidí nás jako loutky, chtějí přijet a dělat fotky, trochu se projít, a pak říkat svým přátelům, že byli v nejhorším slumu Afriky," stěžoval si David Kabala, zaměstnanec automyčky. „Ale pro nás se nic nemění. Když někdo přijede, nechte ho pro nás něco udělat. Nebo jestli skutečně chtějí vědět, jak se cítíme a myslíme, ať přijdou a stráví tu noc, nebo se projdou v dešti, když jsou cesty jako řeky."
Podobně skeptický je Salím Muhamed, projektový ředitel kiberské charitní organizace. Počáteční příliv bohatých turistů nejprve probudil vysoké naděje mezi místními, ale ty brzy vystřídalo zklamání.
„Vymyká se to kontrole. A když se to nedělá tak, aby to komunita ocenila, uráží ji to. Kibera nepotřebuje soucitné prohlídky, potřebuje akci."
Fantastické místo: AIDS, násilné kozy i létající záchody
A i když by bylo v Kibeře spousta zajímavostí k vidění i námětů pro novináře, ať už se jedná o početné pouliční umělce či sportovní projekty, všichni se zajímají jen o místní chudobu.
„Kibera je v Keni fantastické místo," napsal sarkasticky jeden místní publicista. „Neboť kde jinde může člověk vidět všechno během jedné zastávky? Oběti AIDS pomalu umírající na studených kartonových lůžkách. Dospívající dívku bez prsů. Kozy, co žerou umělou hmotu a útočí na malé děti ... a ano, slavné létající záchody ze zabalených hoven."
A tento pocit sdílí i vláda, která se snaží města vyčistit, ale také poukázat na jejich světlejší stránku. „Je to smutné, když sem hodnostáři přijedou a ze všeho nejdříve musí vidět Kiberu, místní už začínají unavovat lidé plní neupřímné podpory," přiznal mluvčí vlády, Alfred Mutua.
„Kibera je ‚in‘ místo, se kterým chce každý být spojován, ať už pro ni něco dělají, nebo ne. Dívají se na chudé a strádající a dostanou dobrý pocit, že jsou nad tím."
Nové bytovky často nevyhovují
Na druhou stranu je vidět, že vláda zpytovala svědomí a přišla s novou sídlištní iniciativou. S podporou agentur OSN hodlá vyřešit nouzi dvou milionů obyvatel nairobských slumů. První lidé se do nových bytovek přestěhovali v září, jenže projekt neuspěl tak, jak by si vláda přála.
Ani po dvou týdnech netekla voda ani proud, obyvatelé si stěžují na drahý nájem a malé místnosti ve srovnání s jejich původními chatrčemi a jiní reptají, že je vláda ke stěhování donutila a připravila je o vlastní půdu, která pro ně hrála tradiční roli.
Někteří nájemníci se tak vrací zpátky a své nové byty pronajímají. Vládě zase v okamžité sanaci vybydlovaných slumů brání desítky žalob kvůli ztrátě majetku.
Pomoci se dá ale i jinak než donucením, jako úspěšné se ukazují mikroúvěry na podporu malého podnikání a řemesel. A touto cestou se chtějí dát i některé cestovní kanceláře, místo prohlídek mizérie a utrpení ukazovat východiska a naděje.
Jenže poptávka po „reality turistice" či „bezpečném riziku" tady zřejmě bude pořád, cestovatelé si najdou jiné destinace, které budou odpovídat jejich očekáváním. Vždyť slumovou turistiku kritizovala už začátkem devadesátých let brazilská velkoměsta a za stejnou podívanou lidé rovněž jezdí třeba do Indie či Argentiny.
Foto: ČTK/AP, flickr.com/islandgyr, The Advocacy Project, flickr.com/newbeatphoto, flickr.com/leighrowan, Wikimedia Commons
