Snižování závislosti
Embargo na Gazprom? Za pár let si ho EU dovolit může
25.03.2014 18:31 Analýza Aktualizováno 25.03. 21:20
Plaťme méně Gazpromu, shodli se nejvyšší představitelé zemí Evropské unie o víkendu. Starý kontinent je do velké míry závislý na dodávkách ropy a zemního plynu z Ruska, což dává Kremlu trumfy do rukou ve velkých geopolitických hrách. Jako třeba při té současné kolem Ukrajiny a Krymu. Evropa tak znovu zdůrazňuje nijak nový záměr diverzifikovat své energetické zdroje.
Když začátkem roku 2009 Ukrajina v podstatě kradla plyn určený Evropě, pročež Gazprom zavřel kohouty úplně, Západ byl v šoku. V červenci 2008 se zase snížily dodávky ropy do Česka. Zdaleka ne všichni věřili vysvětlení, že šlo o technické potíže, Praha totiž zrovna podepsala smlouvu s USA o protiraketovém radaru. S děním na Ukrajině a Krymu se naskýtá stejná otázka - zvládne to osmadvacítka bez ruského plynu? Ať už jeho proudění zastaví Brusel v rámci sankcí, nebo Kreml jakožto odvetu za sankce jiné? Odpověď je složitá, v každém případě ale optimističtější než před pěti lety.
Většina zemí Evropské unie dováží nějaký plyn či ropu z Ruska a nemálo z nich je na tom hodně, ba zcela závislá. Zásoby obojího v Evropě jsou malé. Zatímco ropa se dá převážet a skladovat relativně jednoduše a kapacity na to v Evropě jsou, plynovody se nahrazují těžce. Tato závislost se ale v posledních letech snižuje, díky několika faktorům, cíleným i náhodným. Navíc, slovo závislost je zde potřeba brát s rezervou - i když spousta zemí střední a východní Evropy dováží veškerý plyn z Ruska, přece jen nějaké alternativy by se nabízely. Jenže mají s Gazpromem uzavřené smlouvy na řadu let dopředu, a tak pro ně nemá velký smysl shánět dodávky jinde. Pokud nedojde k vážné změně situace.
Úspory a vítr
Říká se, že nejlevnější energie je ta, kterou nespotřebujete. Z mnoha hledisek je záhodno neplýtvat, úspory a energetická účinnost tak patří mezi hlavní pilíře energetické politiky. Navzdory opatřením jako energetické štítky budov i praček, povinné úsporné žárovky či zateplování skrz programy typu zelená úsporám se nedaří plnit cíl ušetřit do roku 2020 pětinu energie - Evropská komise teď počítá spíše se sedmnácti procenty. A to ještě napomohla ekonomická krize, jež zbrzdila i průmyslovou výrobu a tedy spotřebu energie.
Víc se daří druhé z priorit. Sice boom obnovitelných zdrojů mnohde souvisí se špatně nastavenou podporou, vrtulím a solárním panelům však nelze upřít, že nám rovněž uleví od ruských fosilních paliv. Brusel konstatuje, že se nejspíš podaří splnit dvacetiprocentní cíl v roce 2020; pro rok 2012 byl podíl 14,1 procenta.
Nové trasy
Z plynových krizí kolem Ukrajiny se Evropa dovedla aspoň trochu poučit, věnovala nemalé úsilí a peníze na posílení přepravních a skladovacích kapacit plynu. Takzvané transevropské energetické sítě se staly prioritními projekty Evropské unie. Brusel po plynové krizi roku 2009 vyčlenil na Evropský energetický program pro obnovu (EEPR) 1,36 miliard eur. Většina z 33 projektů už byla dokončena či se k tomu zdárně blíží.
Třeba tranzitní plynovod Gazela propojil Česko s německou sítí na severu i na jihu. Sice vznikl v návaznosti na ruský Nord Stream, nicméně unijní pravidla stanoví, že si Gazprom nesmí potrubí monopolizovat a musí do něj pustit i jiné dodavatele. Stejně tak se začíná budovat už druhé propojení Česka s Polskem, úpravou také prošlo potrubí na Slovensku. Zatímco v roce 2009 Slováci skoro mrzli, teď už plyn může proudit oběma směry - dokonce by se touto cestou dalo pomáhat Ukrajině.
Neuspěl naopak vlajkový projekt Evropské unie, plynovod Nabucco, který měl přes Turecko přivést drahocennou surovinu z Ázerbájdžánu či ze Střední Asie. Ještě ve stadiu příprav ho však udolala konkurence. Jednak ruské plynovody - už hotový Nord Stream a chystaný South Stream (i když dnes se mu budoucnost nejeví tak zářná), jednak méně ambiciózní Trans Adriatic Pipeline přes Jadran. Alžírsko zase už potřetí odložilo stavbu plynovodu Galsi do Itálie a zadrhává se i propojení Řecka s Itálií zvané Poseidon.
V otázce zabezpečení zase Evropa investovala do plynových zásobníků. Sice nevyřeší dlouhodobé odstřižení dodávek, ale zmírňují riziko nenadálých výpadků, případně dávají čas na nalezení alternativ. V Česku se například rozšířila kapacita o 15 procent (450 milionů krychlových metrů).
Stále používanější alternativou je přeprava zkapalněného plynu (LNG), před pár lety spíše kuriozitka s minimem infrastruktury. Pak ale na něj vsadil například Katar, v Koreji buduje desítky supertankerů a v přístavech svých zákazníků přijímací terminály. Terminálů na LNG už je na kontinentě kolem dvaceti a brzy se mají spustit další, starší se rozšiřují.
Například Poláci letos dokončí terminál ve Svinoústí, jehož plánovaná roční kapacita 7,5 miliardy kubických metrů (bcm) by takřka pokryla spotřebu České republiky. Španělsko dokonce vloni dokončilo svůj sedmý terminál, ale kvůli rozpočtovým škrtům a slabé poptávce ho ani neotevřelo. A i stávající terminály mají momentálně nemalé rezervy - oproti roku 2010 přes ně loni přiteklo jen poloviční množství plynu, vytíženost například ve Španělsku či Británii je zhruba třetinová.
Rapidně se rozrůstá i světová flotila LNG tankerů. Jen za loňský rok jich přibyla dvacítka a nyní jich oceány brázdí na čtyři sta, další stovka se buduje. Pro představu, katarské lodě třídy Q-Max mají kapacitu asi 0,15 bcm, za rok se stihnou "otočit" řádově dvacetkrát. Českou republiku by tak uživily tři tyto tankery.
Revoluce z břidlice
Nejkrásnější by v každém ohledu bylo, kdyby šlo zvýšit dovoz z "domácích" zdrojů ze Severního moře, kde těží zejména Norové, Britové a Holanďané. "Výtěžnost lze například v případě náhlého ochlazení zvýšit, ale ne dlouhodobě. Kdyby bylo možné Evropu zásobovat jen z Norska, tak už se to děje. Navíc tlak v ložiscích už bude jen klesat," uvedl pro on-line deník TÝDEN.CZ analytik společnosti Energy-Hub Jan Fischer.
Další významný dovoz plyne do Evropy ze severu Afriky a Blízkého východu. Jenže ten v posledních letech ohrožuje napjatá situace v mnoha zemích - vzácné nebývá přerušení dodávek z neklidné Libye, Írán podléhá sankcím kvůli jaderným zbraním, značně nevyužitý je potenciál Iráku, ničemu nepomáhá ani válka v Sýrii...
Dovoz plynu do Evropy (celý evropský kontinent) |
2010 | 2011 | 2012 | 2013 |
Rusko | 144.5 | 156.6 | 148.0 | 167.2 |
Z toho tranzit přes Ukrajinu | 93.9 | 99.1 | 78.9 | 82.3 |
Severní Afrika | 71.6 | 56.5 | 60.4 | 48.5 |
Írán, Ázerbájdžán | 12.3 | 12.0 | 11.6 | 13.0 |
Zkapalněný plyn (LNG) |
86.7 | 86.2 | 63.7 | 45.8 |
(Zdroj: IEA)
Zářnou budoucnost ale zřejmě má těžba v rozvinutých demokratických zemích. Světovým trhem zamíchal rozvoj alternativní těžby plynu, zejména břidlicového. Díky němu se Spojené státy do roku 2020 stanou významnými exportéry plynu. Vývoz je teprve v přípravách, ale jeden zásadní efekt už se dostavil: USA díky levnému plynu a obnovitelným zdrojům opustily uhlí. To přebytečné se nyní vozí do Evropy, kde mnohde nahradilo drahý plyn.
S americkým trhem ve svém boomu počítal i Katar, jeho tankery ale ochotně uvítala energeticky lačná východní Asie, ochotná platit víc než Evropa. Jen o pár let po americkém nástupu by se měly ve velkém rozjet tankery i z Austrálie. Vývozu do Evropy by nicméně argument sankcionování Ruska mohl pomoci - už před dvěma týdny lobbovali středoevropští velvyslanci ve Washingtonu, aby urychlil byrokratické překážky vývozu. Optimistické odhady hovoří o možném zahájení dovozu z USA koncem příštího roku.
To Evropa se břidlicové těžbě brání, kvůli ekologickým obavám. Situace kolem Ukrajiny by však mohla v třeba v Polsku pohnout jazýčkem na vahách. Celkově vzato, nové zdroje by se najít daly, otázkou je cena - ať už finanční, nebo třeba ekologická.
Sankce nejsou zadarmo
Tak rozsáhlé sankce si ještě Evropa nevyzkoušela, ale ke srovnání se nabízí nedávný případ embarga na Írán kvůli jeho údajné výrobě atomové bomby. I přes jednoznačné stanovisko EU trvalo měsíce, než právě kvůli dovozům plynu začaly sankce platit úplně.
Historie ale nabízí ještě jeden případ ohromného energetického výpadku: "Na podzim roku 1973 kartel OPEC záměrně snížil těžbu ropy asi o 5 procent a zároveň vyhlásil embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během jomkipurské války - jako byly USA a Nizozemí," připomíná Vít Jedlička, analytik společnosti Colosseum. "Tím se odstartoval největší ropný šok v historii. Ceny ropy se tehdy zvýšily na čtyřnásobek." Pro Ameriku tehdy skončila éra směšně levného benzinu. Ale kdo si to dnes pamatuje?
Takže dá se o sankcích reálně uvažovat? Vít Jedlička z Colossea to tak nevidí: "Zahájení dovozu plynu z USA by trvalo minimálně dva roky a i tak je nepravděpodobné, že by končil v Evropě," řekl on-line deníku TÝDEN.CZ. "Současnou krizi v Ukrajině se snaží využít zelená lobby a klimatičtí alarmisté, aby posílily svoje pozice a objem dotací pro ‚obnovitelné zdroje'. Přitom již dnes Evropská unie stojí před ‚průmyslovým masakrem' kvůli přehnaným nákladům na obnovitelné zdroje," dodává.
"Pokud by Evropa měla čekat až na dobu, kdy přestane ruský plyn úplně potřebovat, hovořili bychom možná o desítkách let. Zvláště dnes, kdy evropská energetická politika marně hledá směr a žádný z konvenčních zdrojů - plyn, uhlí, jádro - nemá na růžích ustláno," soudí hlavní investiční stratég poradenské společnosti Cyrrus, Marek Hatlapatka . "To však neznamená, že by se evropská ekonomika bez ruského plynu dnes zhroutila. Měla by problémy dočasného charakteru, které by ale možná i paradoxně mohly přispět k vykrystalizování evropské energetické politiky, nutnosti rychlého nalezení budoucího směru této politiky a opuštění některých dnes sice populárních, ale velmi nákladných přístupů k budoucnosti energetiky," uvedl pro on-line deník TÝDEN.CZ.
Podobný názor má český velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: "Takřka vše lze nahradit, ať už substituovat přímo plyn, nebo jeho produkty: například vytápět uhlím, dovážet umělá hnojiva z USA, Číny nebo dalších zemí. Nic z toho by nebylo levné a nešlo by to ze dne na den, ale zvládnout se dá vše."
Kolem a kolem trvá vybudování každého nového propojení, terminálu či zásobníku pár let. Plánů je dost, záleží spíš na momentální ekonomické výhodnosti, potřebě, případně byrokracii. Všechny tyto faktory může hrozba z východu uspíšit.
Trumfy a bluffy
Pro Rusko by však přerušení obchodu s Evropou bylo podstatně vážnější. Zisky z vývozu ropy a plynu představují asi polovinu kremelského rozpočtu. "Ta čtvrtina plynu, kterou Gazprom prodá v EU, představuje drtivou většinu jeho zisku," upozorňuje Bartuška. "Rusko nutně potřebuje peníze za ropu a plyn. Nemá cashflow a ruský státní rozpočet je postaven na výnosech s energetické komodity," dodává Fischer.
A přesměrovat tento plyn by trvalo roky, a to ještě s nejistým výsledkem. "Na kratší vzdálenosti je ještě pořád levnější potrubí, v tom má Rusko výhodu," glosuje politolog Karel Svoboda z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy. "Jenže Rusko nedokáže těžit levně, navíc ty jeho báječné projekty typu South Stream jsou skoro vždycky předražené." Jednání s Jižní Koreou i Čínou o stavbě plynovodů či LNG terminálů se vlečou, i kvůli ceně. Například Turkmenistánu platí Číňané zlomek toho, co dostává Gazprom v Evropě. A brzy získá Čína přístup k plynu z Austrálie i z domácích břidlic. Rozvoj zkapalňovacích kapacit se nevyhýbá ani Rusku, ovšem mnohde ho plánují západní investoři - projekty by se v případě sankcí přinejmenším zpozdily.
"Teoreticky tedy drží větší trumfy v rukou Evropa. Ovšem to, co nyní vidíme, je pokerová hra, v níž není v aktuální fázi podstatné, kdo drží jaké karty, ale to, kdo umí dát najevo svoji jistotu a zastrašit soupeře," glosuje Hatlapatka. Všechny tyto propočty má Evropská komise za úkol provést do června. Pak si možná v evropských hlavních městech spočítají, kolik jsou ochotni za rázné stanovisko vůči Rusku obětovat.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.