Rozhovor
Jak funguje mikrosvět války
24.07.2018 17:04
Morušovou pálenkou z Náhorního Karabachu lze léčit rakovinu, nepřátelští bojovníci dělají náhrdelníky z useknutých prstů či hrají fotbal s uřezanými hlavami zajatců - to jsou typické válečné fámy, které zkoumá antropolog RADAN HALUZÍK. Dvě desetiletí poctivě prožitých zkušeností shrnul v knize Proč jdou chlapi do války.
Když se v listopadu 1989 hroutil komunistický režim, byl jsi jedním ze členů stávkového výboru pražských studentů. Měl jsi už za sebou zkušenost s tím, jak vypadá život jinde než v Československu?
Koncem osmdesátých let jsme byli jako studenti biologie s neformální školní výpravou ve Fanských horách, to je ve Střední Asii, na pomezí Uzbekistánu a Tádžikistánu v tehdejším Sovětském svazu. Vzpomínám si, že už tehdy bylo ve společnosti určité pnutí, sovětský systém umožňoval první podnikání, ale zároveň se rozpadal. V roce 1989 se pravidla uvolnila a režim člověka pustil na Západ, pokud mu někdo, třeba "devizový cizinec", který mohl legálně vlastnit cizí měnu, takzvaně složil devizy. Měli jsme na koleji zahraničního studenta Sambu z Angoly, který pomohl každému, stačilo jen pozvat ho na pivo. Dostal jsem nějakých šest tisíc korun od babičky, vyměnil na černém trhu, dal mu je, on šel do banky, a mohl jsem jet. Měli jsme levnou jízdenku na vlak, a tak nás napadlo Turecko. No, a když už jsme tam byli, tak rovnou co nejdál na východ - za co největší exotikou.
To bylo zrovna v době, kdy se Turecko potýkalo s povstalci z marxistické Strany kurdských pracujících (PKK)?
Ano. Nebyli tam tehdy žádní turisté, a tak nás turečtí vojáci kontrolovali prakticky pořád. Navštívili jsme hliněné vesničky Kurdů v horách, kočovné kurdské stany na pastvinách, ale jinak to šlo mimo nás. Slyšeli jsme občas střelbu, ale moc jsme nechápali, co se v té zemi vlastně děje. Ani jsme se s místními nemohli pořádně domluvit, protože naše angličtina nebo němčina byla tehdy dost slabá. Když jede člověk někam takto nenastudovaný a nepřipravený, tak to prostě k ničemu není.
Přesto to byla zkušenost, kterou velká většina lidí v listopadu 1989 neměla. Něco jste zažili, ze studentské revoluce jste pak už nemuseli být nijak vyjukaní?
Šel jsem do toho naplno, ale v těch prvních revolučních dnech jsem nijak moc nevěřil, že vyhrajeme. Bál jsem se, že polovinu z nás vyházejí ze škol a druhou polovinu, co odvolá, tam nechají, jako se to stalo generaci našich rodičů v roce 1968, a v zemi nastolí jakýsi přechodný režim, jako byl tehdy v Maďarsku nebo Jugoslávii. Plánoval jsem, že si otevřu malý klub - kavárničku, kde se budou scházet studenti, budeme si tam dvakrát týdně promítat diapozitivy z cest. Jenže pak se všechno během dalších dnů sesypalo, vznikal úplně nový svět a my jsme na to koukali s otevřenou pusou. A v prosinci 1989 jsme už jeli do Rumunska natáčet, jak revoluci prožívají tamní čeští krajané.
V Rumunsku to bylo s revolucí podobné jako v Československu?
Byli jsme tam v době, kdy popravili komunistického vůdce Nicolae Ceauşesca. Nicméně kromě těchto krvavých excesů tam byla atmosféra v jistém směru dost podobná naší sametové revoluci. Revoluční karneval se zvoněním klíčů, lidé vystřihovali komunistické symboly z vlajek a mávali těmi děravými nad hlavami. Na demonstracích rituálně pálili Ceauşescovy portréty nebo třeba stavěli vojákům, kteří šli s revolucí, na tanky vánoční stromečky či legrační sněhuláky.
Karneval - a píšeš o tom i ve své knize - byl pak průvodním znakem revolucí roku 1989 a nakonec i válek devadesátých let, že?
Politické karnevaly v roce 1989 si dělaly legraci a likvidovaly nepřítele zesměšněním. Vzpomeňme si na všechno to zvonění klíči a hesla "Jakeše do koše", "Mohorita od koryta", "Máme holé ruce" a podobně. V nacionalistických demonstracích v bývalé Jugoslávii či na Kavkaze šlo však spíše o jakási velká hrdinněválečná dramata, kdy třeba v Srbsku lidé na demonstracích nosili nad hlavami obrazy vůdců a událostí hrdinné minulosti a někteří se oblékali do rádoby historických kostýmů či národních krojů, a "bojůvkáři" už dokonce i do historických i současných uniforem. A šlo o to, vytvořit představu, že se "musíme probudit", protože ten správný heroický čas přichází už teď.
Jak to, že současné revoluce, přestože také pracují s barevnou teatralitou a politickým karnevalem, nejsou zdaleka tak úspěšné? Je to vlivem sociálních sítí?
Postkomunistické revoluce dělaly okruhy lidí, kteří se znali, měli podobné subkulturní zázemí a udržovali nějaké dlouhodobější vztahy. Dnes už víme, že sociální sítě jako Facebook nebo Twitter mohou sice rychle mobilizovat a svést dohromady velké množství naštvaných lidí, ti se však zpravidla tváří v tvář nikdy neviděli, a tak nevytvoří síť skutečných důvěr a dlouhodobější neformální uskupení. Prvotní vlna mobilizace tak bývá daleko větší a rychlejší, všechno ale zase o to rychleji utichne, revoluční hnutí se rozpadnou a po několika měsících se o nich nic neví. Pamatuje si někdo třeba protesty z podzimu 2009 v Moldávii, kdy za twitterové revoluce dokázala malá skupinka studentů svolat na náměstí desetitisíce lidí, kteří demonstrovali proti výsledku zmanipulovaných voleb? Co zbylo z oné velkolepé facebookové revoluce mladých lidí třeba po arabském jaru v Egyptě?
Připadá mi, že válka je v tvé knize tak trochu velkým mejdanem a pijatikou, kdy se grilují berani, střílí se do vzduchu a vodka teče proudem. Já mám dnes úplně jinou zkušenost: poměrně přísná disciplína a suchý zákon, i když jde o povstalce na Donbasu. Nepojímáš to příliš romanticky?
V počátcích postkomunistických etnických konfliktů, které zkoumám především, si to romantizovali spíš sami bojovníci, mě samotného to tehdy dost překvapilo. Vypadá to tak, že se hlásí dobrovolníci, všichni "opojeni" tím, co zažili při velkých celonárodních demonstracích na náměstích. Žijí v iluzi, že se tu "sešel celý národ", máme národní jednotu, všichni jsou nadšení, a chtějí si ten fantastický zážitek prodloužit. Bojovníci ale nemají co dělat, protože žádná válka ještě nevypukla. Postávají, povalují se, někdo donese pití, tak se pije. Chválí se výstroj, různě pózují před davy čumilů i sami před sebou. Pak někoho napadne, že někam pojedou, a tak nasednou do aut, ani pořádně nevědí, kam jedou, projíždějí po kraji s vlajkami a střílejí do vzduchu. Čeká se, až to začne...
Jak vypadá impuls, který konflikt nakonec zažehne?
Zřizují se různé hlídky, které na silnici natahají všelijaké harampádí nebo pokácejí stromy, v Srbské Krajině se tomu říkalo "revoluce klád". Převedou konflikt z politických prohlášení a etnických map do reálných hranic v reálné krajině. A pak už je jen krůček k tomu, kdy někdo někoho zabije nebo třeba postřílí rodinu, která žije někde na "etnicky sporném území". A pak už to eskaluje. Důležité ale je, že válkynevyhlašují nově zvolení národní politici, kteří řeknou, dost bylo národních křivd, pojďme bojovat. Konflikty většinou vznikají takto živelně zespodu, a politikům už pak nezbude než se k nim přihlásit.
Dá se v této fázi válka ještě zastavit?
Je už pozdě. Především: bojůvky mají nečekaně velkou podporu zmobilizované veřejnosti i médií. Zadruhé, v konfl iktech, které takto vznikly, selhaly pořádkové síly. Průvodním znakem je, že policie je dezorientovaná ze změny režimu a sama neví, jaké hodnoty má chránit a co má vlastně dělat. Pak je to selhání nových národoveckých politiků, kteří rebelii včas nezarazí. Neřeknou, hele pozor na to, tyto věci se nejdřív musí vyřešit v parlamentu, referendem nebo volbami, ale k rebelii se přidají a romantizují ji na demonstracích i v médiích.
Když jsi mluvil a žil spolu s lidmi, kteří byli bezprostředními aktéry války, musel jsi někdy přihlížet nepříjemným věcem, třeba když někoho zabili nebo mučili?
Nemusel jsem být naštěstí sám svědkem žádných hnusných věcí. Dělal jsem ale opakovaně rozhovory s lidmi, z nichž jsem měl dost mrazení v zádech - třeba s dnes už nežijícím Džabou Joselianim, zakladatelem gruzínské paramilitární organizace Mchedrioni (bojovala na abchazské frontě a je neblaze proslulá vraždami a rabováním i v Gruzii samé, kde byla dvakrát zakázána a nyní obnovena jako Unie patriotů, pozn. red.). Právě jeho povzdechy "kampak to jen zmizela ta (pro něj) úžasná atmosféra" patriotismu a velkých očekávání, na které všichni "jeho chlapci" kdysi "jeli", "kam se jen podělo všechno to národní nadšení", začíná mé povídání o roli velkých kolektivních emocí a vlastně i celá má kniha. Zajímavé pro mě ale bylo, že někteří z lidí zodpovědných za válečné zločiny o tom zjevně přemítají. Když mi třeba bývalý velitel v Náhorním Karabachu vyprávěl, jak vraždil lidi, jeho dcera to nemohla poslouchat a vždy s pláčem utekla. Sám přitom přišel o nohu a měl jsem dojem, že o tom pořád filozofuje. Slyšel jsem, jak se celé noci belhá po domě, brumlá si pro sebe a rozjímá...
Zkoumal jsi mimo jiné válečné fámy - co to vlastně je?
Jsou to většinou na jedné straně krátká fantaskní vyprávění - urbánní legendy - o tom, jak jsme my a naše země skvělí, na druhé straně o tom, jak jsou naši nepřátelé zlí, lstiví a zákeřní. K těm pozitivním patří třeba tvrzení, že "morušovou pálenkou od nás z Náhorního Karabachu lékaři ve světě léčí rakovinu". Nebo že "my Srbové jsme dali světu vidličku" či Gruzíni jogurt a Bulhaři počítač. Ty negativní zase démonizují svého "historického nepřítele" v historkách o tom, jak si jeho bojovníci dělají náhrdelníky z useknutých lidských prstů, pečou děti na ohni nebo hrají fotbal s uřezanými hlavami. Řada těchto hrůzostrašných příběhů je zjevně vymyšlená. Dal jsem si v několika případech práci a podařilo se mi dohledat zdroj některých těchto legend - skutečného člověka, kterému se uvedená věc údajně stala, a ten mi to pak popřel - že k ničemu takovému vůbec nedošlo.
Dnes jsi ve výzkumu konfliktních fenoménů našeho světa pokročil o něco dál, začal ses zabývat domy zbohatlíků - o co v tomto případě jde?
Donedávna jsme si mysleli, že pompézní zbohatlické domy jsou záležitostí postkomunistické Evropy. Když se ale podíváme po světě, zjistíme, že takové stavby vyrostly v posledních dvou třech dekádách snad ve všech chudých nebo donedávna chudých zemích. Nejčastěji je stavějí gastarbeitři, lidé obchodující s globalizovaným zbožím, pracující v turismu, ale často i ti, kteří jsou zapojeni do nějaké kriminality. Třeba v Afghánistánu jsou to domy drogových překupníků, v Somálsku námořních pirátů a v Ghaně jsem zkoumal dokonce i baráky mladých kluků, kteří jedou v internetových podvodech a jejichž nabídky denně dostáváme do e-mailu i my tady v Čechách. Postavili si domy jako zámky či hrady, ale potíž je v tom, že v nich dost často nemohou bydlet. Buď vydělávají daleko v zahraničí a jako pololegální migranti nemohou jen tak přijet, nebo se v extrémním případě jako zločinci musejí skrývat.
Co se ale dá z takových staveb vyčíst?
Dá se tu demonstrovat, jak dnes funguje globalizace. Mnohé o současném světě prozradí už jen to, jak takový dům vypadá: uvnitř západní modernita kuchyní, koupelen a garáží s BMW - zvenku na fasádě "nalepený" ornamentální odkaz na lokální lidové tradice a historické kořeny. A nechybějí ani architektonické prvky připomínající třeba na Balkáně osmanské feudály nebo v Libanonu antické chrámy. A někdy jde ostrý důraz na individualitu stavby tak daleko - jako třeba v Libanonu -, že má dům tvar letadla Jumbo Jet, v Nigérii slona nebo v Indonésii rejnoka.
Je těžké získat si důvěru majitelů, aby tě pustili dovnitř?
Motivem, proč se takové domy vůbec stavějí, je i představa, že jednou někdo přijede a ocení to. Majitel dům staví jako monument sebe sama a svého úspěchu a vlastně tak trochu očekává, že se na něj lidé budou chodit dívat a obdivovat ho. Takže pomalu navazujeme kontakty, nejdříve se bavíme na ulici, pak mě majitelé pozvou na zahradu, na kafe a někdy mě tam nechají přespat. Stává se taky, že v takovém domě strávím týden. Pak vidíš, že v baráku, který vypadá jako dokončený, vlastně nic pořádně nefunguje. Neteče voda, nejde kanalizace, když zapneš všechna světla, zjistíš, že to vyhodí pojistky, protože na takovou zátěž není elektrická síť stavěná. Potom zjistíš, že majitelé sami bydlí někde v malém domku vedle nebo dole v garáži. To jsou prostě paradoxy našeho globalizovaného světa. Žijeme v době, která produkuje dosud nebývalé bohatství, ale s ním i dosud nebývalé tenze a konflikty. To je něco, čím se prostě musíme zabývat a co musíme zkoumat.
AUTOR: Tomáš Vlach
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.