Pro své tvárné herectví, noblesu a mnohoslibnou přitažlivost je Emília Vášáryová žádaná a vyhledávaná mezi režiséry divadelními i filmovými, v Čechách i na Slovensku. První dáma slovenské scény ztvárnila víc jak sto divadelních rolí, hraje ve filmu, spolupracuje s rozhlasem a televizí. A také dlouhá léta učí na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Ve čtvrtek oslaví pětasedmdesátiny.
Na jevišti i před kamerou dokáže být Vášáryová trapná, roztržitá či nenalíčená stejně přesvědčivě, jako krásně elegantní. Její herectví je neokázalé a působivé. Její filmografie zahrnuje tituly jako Lidé z maringotek, Medená veža, Orbis pictus, Kráska v nesnázích a další.
Nejnověji oslnila filmové diváky v psychologickém snímku Eva Nová (2015) partem kdysi slavné herečky, která bojuje s alkoholismem, úpadkem kariéry i komplikovaným vztahem k vlastnímu synovi.
Pro film ji objevil český režisér Jiří Krejčík při natáčení Polnočná omša podle Petra Karvaše jako osmnáctiletou téměř nepolíbenou plachou dívenku. A proslavila se už v roce 1963 jako Diana ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Coby záhadná kráska si zahrála s Janem Werichem. Film zaujal svým poetickým, snovým vyzněním a zvláštním humorem, dostal cenu v Cannes.
A nešťastná intelektuálka z filmu Horem pádem z roku 2000 Jana Hřebejka jí vynesla Českého lva. Bylo to rok po ztvárnění snad nejznámější role plaché zakřiknuté manželky Jiřího Kodeta v Hřebejkově již vánoční klasice Pelíšky.
Emília se narodila v Horné Štubně u Turčianských Teplic a v dětství hodně četla a přemýšlela: "Nejlépe jsem se cítila sama a vyhledávala jsem literaturu autorů, kteří řešili existenciální otázky. Mým idolem byl Jack London, hltala jsem jeho knihy. Jeho Martin Eden, to byl můj příklad do života."
Jako studentce se jí herectví nelíbilo a na uměleckou dráhu se dala na naléhání otce, že by se z kádrových důvodů na jinou školu nedostala. Kouzlu divadelních prken propadla až později, zato napořád.
Po studiu na VŠMU v Bratislavě působila dva roky na Nové scéně, a od roku 1964 je dodnes v činohře Slovenského národního divadla.
Nikdy však nepřerušila vazby s českými diváky a často hostuje na pražských scénách. V Divadle Na zábradlí byl její výkon v Bernhardově hře Ritter, Dene, Voss označen za výkon roku 1996.
Do Činoherního klubu se na ni chodilo v Návratu do pouště a v představení Koza aneb Kdo je Sylvie?. V letech 2004 a 2005 ztvárnila chůvu v Hubově inscenaci Romea a Julie na Letních shakespearovských slavnostech. A v pražském divadle Kolowrat zase excelovala ve hře rakouského autora Petra Turriniho Josef a Marie.
Po sametové revoluci zažila krátký flirt s politikou, v roce 1990 byla poslankyní Federálního shromáždění. Za své výkony dostala řadu ocenění, mimo jiné medaili Za zásluhy I. stupně (2003).
"Člověk se musí naučit, jak roli k sobě současně pustit a jak ji zároveň od sebe odstavit a dívat se na ni s odstupem, svrchu, je to taková zvláštní schizofrenie," říká Emília, jež byla v anketě klubu filmových novinářů při SSN byla vyhlášena za slovenskou herečku století.
Manželka slovenského scénografa Milana Čorby a sestra bývalé herečky a diplomatky, nyní političky Magdy Vášáryové, žije v Bratislavě. Hraje pořád a o svých rolích přemýšlí: "Jakmile roli dokončím, ať už je to ve filmu nebo v divadle, v tom momentě zapomenu všechny texty, ale ty osudy zůstávají."
