Festivalový zápisník
Colours, den druhý: pláštěnky, andělský Antony a Waynův svět
14.07.2012 14:00 Zápisník
Druhý den letošního ročníku Colours of Ostrava vzdoroval počasí a podvečer zastihl areál oblečený do pláštěnek. Vedle deště však po čtvrtečním skromnějším rozjezdu přinesl páteční den i program na několika dalších scénách a s ním i několik zcela ojedinělých zážitků.
Prakticky každý účinkující (ať už tuzemský, či zahraniční) neopomněl zmínit své ohromení z nového areálu. Tuny oceli zkrátka budí respekt. Navíc se ukázala i praktičnost hrubého materiálu (jakási směs drceného betonu, strusky, štěrku a bůhvíčeho ještě), který pokrývá nemalou část areálu a hlavně prostory pod pódii: Po odpoledním dešti se do něj vše vsáklo a bahno či louže, sužující jinde návštěvníky ještě dlouho po dešti, zde téměř nebyly k vidění. Ovšem pevnou obuv to chce, ne že ne.
Ani déšť ovšem neodradil nově přijíždějící návštěvníky, už druhý den jejich počet překonal loňskou celkovou návštěvnost a statistiky pátečního dne hlásily 29 tisíc lidí v areálu. V koridorech mezi scénami to trochu začalo houstnout a mnozí se nedostali na vystoupení na kapacitně menších krytých scénách.
Kdo nestihl odpolední Buchty a loutky, Please the Trees se sborem seniorek Elpida či Čokovoko, které sérii koncertů po letních festivalech nazvaly ironií sobě vlastní "Björk je simulatka tour", mohl zahájit den se zábavným vystoupením norské holčičí party Katzenjammer, kterou si prý oblíbil David Byrne. Směs country, severského folkloru i akustického punku byla vtipná, svižná a i vizuálně přitažlivá díky nadhledu dam, s jakým bavily sebe i publikum, a také obřímu nástroji, jakémusi kontrabasu maskovanému za přerostlou balalajku. Rozhodně ideální tip pro další festivaly.
Bratři Ebenové už museli bojovat s deštěm - nikterak silným, ale vytrvalým - a blízký stánek s pláštěnkami jen těžko uspokojoval dlouhou frontu. Frontman Marek Eben jako obvykle nešetřil svým laskavým humorem, průřez všemi alby neopomněl žádný hit, jen někdy trochu moc komorní okamžiky kolidovaly s počasím a publikem, které se evidentně potřebovalo víc hýbat. Což platilo i o Danu Bártovi s Illustratosphere, kteří přitáhli neméně početný dav. Hlasové schopnosti ovšem ostravští návštěvníci rádi ocení a vynikající souhra, proměňující kapelu v jednolitý organismus, hraničila s dokonalostí.
Trochu více života jsem nejspíš čekal od malijských Tamikrest. Africké mantry kombinující domorodé perkuse s elektrickou kytarou místy dostávaly až psychedelický ráz a atmosféru dokreslovaly autentické oděvy některých muzikantů. Jejich "pouštní blues" nebylo špatné, ale přece jen po chvíli dost monotónní (zaslechl jsem sarkastické poznámky o "uspávání hadů") a hodilo by se tak více k prosluněnému odpoledni než k zatažené obloze s doznívajícím deštěm.
Zatímco Laura a její tygři, která dnes oslovuje jen nepamětníky, protože pamětníkům je u jejich vystoupení z vykrádání sebe sama a nahlouplých textů smutno, hrála jen pro hrstku věrných, většina areálu jako jeden muž zamířila na Bobbyho McFerrina. Ten za doprovodu dvou pěveckých kolegů a vynikajícího beatboxera provedl masový pěvecký workshop za nadšené asistence publika. Jestliže se zprvu zdálo, že hlavní scéna je pro podobné vystoupení příliš velká a krytý sál by byl vhodnější, časem se ukázalo, že obavy byly liché. Hlasová ekvilibristika opět slavila úspěch.
To Bonus se svými tvrdými beaty bodoval nikoli ušlechtilým hlasem, ale rapovanými rýmy, šlehajícími jak biče nepříjemné pravdy a trefné postřehy z konzumní reality. Agresivní rytmy nápaditě podporovaly akustické kytary a kontrast surovosti i melancholie toho, že nevzdávat se je vždy mnohem těžší než rezignace, v prostoru pod vysokou pecí rezonoval o to silněji.
To Antony, tentokráte bez The Johnsons, ale zato s Janáčkovou filharmonií a rakouským dirigentem, povýšil své teskné a chvějivě vibrující nápěvy na naprosto výjimečnou událost. Síla orchestru dodala posmutnělým a jindy často až příliš vzájemně se podobajícím písním podpovrchové proudy energie a sám Antony Hegarty poletoval po pódiu v tmavém hábitu a dotáhl osobitou romantiku do naprosté dokonalosti. Fantastický, zcela nezaměnitelný hlas a písně nadopované nadějí byly samozřejmou součástí. Andělsky něžný set oprávněně sklidil nemalé nadšení.
Pravý opak Antonyho, démonickou psychobilly jízdou, předvedli na jedné z krytých scén Kill the Dandies. Snad nedávná "mateřská" půlroční pauza způsobila, že skupina do skladeb vkládala takové nasazení a energii, že se koncert proměnil v divoký rituál s hřmícími bubny a jedovatě vřeštícími kytarami. A dokonce i jindy vždy fatalisticky vážná La Petite Sonja tentokrát rozdávala jeden úsměv za druhým.
Úplně jiný druh energie vyzařoval z mexických Celso Piňa. Základem divoké a nespoutané hudby byl zde akordeon, a to v "chili verzi". Kombinace latinské melodiky s karibskou rytmikou, živelnou jako zrychlené reggae, ale členitější a pestřejší než ska, rozskákala početný dav a uvedla ho do varu. Rebelská divočina zkrátka s pozdní hodinou našla ideální odezvu.
Závěrečná tečka páteční noci se nesla ve velkém stylu. Vizuální podoba vystoupení amerických The Flaming Lips jen těžko hledá na světě konkurenci a rozhodně to bylo to nejmonstróznější, co nejen letos Ostrava zažila. Už úvod, kdy jednotliví členové vystupovali přímo z pódiové projekce a sám frontman Wayne Coyne "vyjel" v obří nafukovací kouli nad hlavy davu pod pódiem, byl ohromující. Kdo si to z přítomných nechal ujít, může jen litovat - něco podobného nejspíš už zas pěkně dlouho neuvidí.
Dívat se bylo na co i nadále. Z pódia chvíli co chvíli vylétávaly balonky, konfety či déšť barevných papírků, v projekcích se svíjely polonahé ženštiny, na pódiu poskakovalo asi dvacet najatých teenagerek v kostýmcích, objevovali se nafukovací ufouni nebo Wayne nasazenými, asi metrovými dlaněmi metal laserové blesky. Propracované byly i takové detaily, jako poděkování za potlesk hlasem "vylepšeným" héliem.
I při skvělé show ovšem ani v nejmenším nezaostávala hudba. V úvodu potrhlé, později psychedelicky táhlé a vznosné písně si libovaly v uhrančivých melodiích a nápaditém přístupu ke nevšednímu - tu pompéznímu, tu křehkému tu až drásavě surovému zvuku. V závěru však přece jen vše dostalo až příliš baladický a patetický nádech a celému bloku na chvíli "spadl řemen" - finále ovšem bylo podobně grandiózní jako úvod.
Sobotní den slibuje například Francouzku Zaz, Alanis Morisettovou, Portico Quartet, Animal Collective či domácí Skyline a Midi Lidi.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.