Domácí hudební tipy
Dřevorubecké písně a přeleštěné botky na zítřejší večírek
28.09.2015 18:45 Zápisník
Poslední díl tohoto zápisníku upozorňuje na nové nahrávky kapel, které patří k množině tvořících i fungujících kosmopolitně. Nespokojit se jen s českou scénou je pro ně přirozené a jsou tomu ochotny i leccos obětovat. Je dobře, že si toho všímá stále více posluchačů.
Please The Trees: Carp (Starcastic)
https://soundcloud.com/starcastic-records/sets/please-the-trees-carp-album-preview
Carp lze chápat jako slovní hříčku i odkaz k jihočeskému regionu, kde dnes už jen tříčlenná kapela vznikla, a pro který je ,jak známo, rybník či kapr v něm, charakteristickým prvkem. Aby té tajuplnosti nebylo málo, kapela používá i přepis názvu v symbolech, který ani na obalu, ani na webu vydavatele nefiguruje. Na úplnou kostru ohlodaná hudba je ale se vší tou tajuplností v až netypickém rozporu. Vedle tvorby leckterých kolegů totiž čtvrtá řadová deska Please The Trees působí jako románská stavba vedle rokoka.
Špinavá kytara, hrubá jako brusný papír s největšími zrny, řeže od počátku v monotónním rytmu a kontrastuje s okázalostí zpěvu, melancholického i záměrně necivilního, který svou manýrou mnohé iritoval už v projektu Tvrdý / Havelka. Ve chvíli, kdy v obou směrech kapela "ubere" (A Song Is Its Own World), vylupuje se najednou poměrně hitový charakter. I tehdy má ale poměrně charakteristickou, snadno rozpoznatelnou tvář.
Nové album jasně deklaruje, že doba dřívějších táhlých, uplakaných melodií, je pryč. Namísto písniček pro slečny s korálky a v batikovaných šatech jsou tu sekerou odsekávané porce pro pokérované kluky. Rytmus nervně tepe, zvuk je zde důležitější než snaha ohromovat posluchače hráčskými schopnostmi. Přímočarost, jednoduchost, ale nikoli primitivnost, a nové roviny se odlupují jako cibule.
Budeme-li se bavit o inspiracích, pak vítr jednoznačně vane z Ameriky (kde bylo album i nahráno) a nikoli z k tanečnosti a melodii vždy nakloněné Británie. Not This Way osvětluje okolí jako maják, finálová skladba Petr Humpál (kdo zná nositele jména, chápe vtip) naznačuje, jak by mohl znít soundtrack k Apokalypse. Bonus je pak katarzí, "dnem poté".
Please The Trees poprvé dokázali na album přenést to, co s nimi lze zažít na koncertě. Trochu mantry, trochu psychedelie, trochu přírodní syrovosti - a hodně umanutosti. Jedni se tomu budou vysmívat, stejně jako si někteří kdysi zvyšovali vlastní ego posměchem naivitě hippies, jiní zas v té nahrávce najdou i to, co na ní není. Na tom, že jde o výraznou desku, jejíž cena bude časem jen stoupat, to ale nic nemění.
Andrej Polanský wtf. Emül Langman: ConTRACKtion (vlastní náklad)
http://www.polansky-langman.cz/#!music/c10tw
Oba pánové, skrývající se za pseudonymy (wtf pak znamená "with talented friend") se spolu kdysi sešli v revivalu The Velvet Underground. V pouhé dvojici viola-bicí, na trase Praha - Berlín, pak novou etapu začali psát před zhruba třemi lety, přičemž inspirace zůstala stejná. Razantně se ovšem změnil přístup. Výsledek zní v devíti exemplářích i z debutového alba.
Když jsem kapelu na koncertě slyšel poprvé, napadl mě termín "remix v přímém přenosu". Lze ale hovořit i o nápaditých cover-verzích. Historií prověřené skladby, byly rozebrány na prvočinitele a opět poskládány do v podstatě vlastních, invenčních skladeb. Ostatně jen podle zlomků textů je občas možné originální zdroj vystopovat. Aktuálně už duo začíná pracovat na čistě vlastních skladbách a letošní nahrávka je tak zároveň konzervou prvotního období.
Je to vtipné i inspirativní. Dvojice si s materiálem hraje, převrací ho naruby, vytváří jeho variace, propojuje s improvizačními pasážemi. Z nervních gradací přechází do melodických melancholií, s materiálem se mazlí i hrubě ho dekonstruuje. Dost často je to originálnější i zajímavější, než tvorba jiných, označovaná za původní.
Kompozice jsou navzdory minimalistickému obsazení instrumentálně pestré, nápaditě využívají elektronické modulace i efektové smyčky. Ve skladbě Lisa zní viola jako jazzový kontrabas, jinde zase dojde na zkreslené smyčcové riffy, jak je proslavila Apocalyptica.
Studiovému záznamu trochu chybí koncertní atmosféra i vizuální vjem, přesto je radost ho poslouchat. Při znalosti inspiračních zdrojů o to více, ale není to vlastně nutné. S obsahem navíc dobře koresponduje i výtvarné pojetí obalu a rekonstruované názvy skladeb. A jako důvod k těšení se na autorské skladby, je tahle deska více než funkční.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.