Kniha roku: Jezero odhalí odpovědi uložené na dně

I v bolesti může být skrytá krása. Novela Jezero spisovatelky Biancy Bellové je ten případ. Životní pouť chlapce Namiho, který se vydal hledat svou matku, je lemována drsnými, mnohdy i krutými výjevy. Autorka za svoji novelu nyní získala ocenění Kniha roku na cenách Magnesia Litera 2017.

Nami vyrůstá bez rodičů. O jeho výchovu se starají bába a dědek, jejichž jadrný a zemitý přístup k životu se Namimu chtě nechtě otiskne do duše. Zprvu se neptá, proč tu s ním není jeho maminka, ale jak dospívá, začne mu být divné, jak to, že většina lidí kolem má rodiče, a on ne. Nami vyrůstá v jakési Bohem opuštěné vesnici kdesi na konci světa, vlastně se ani pořádně nedozvíme, v jakém čase. Místní obyvatele sužují ruští vojáci, a nebýt pravidelného přísunu kořalky, nejspíš by se tu všichni chlapi dávno pozabíjeli.

Nami touží po lásce, ale dívku, kterou si vyhlédl a jež opětuje jeho city, znásilnila horda nenáviděných Rusáků. Obraz bělostné nevinnosti, bezmocně se choulící pod zpocenou a funící horou bezcitného masa a chtíče, se Namimu natolik zaryje ho hlavy, že jako jediné východisko vidí útěk z rodné vesnice. Vydává se na pouť, na jejímž konci by se rád shledal s někým opravdu blízkým.

Novela Jezero i při celkem skromném rozsahu postihuje vlastně život celé jedné generace. Bianca Bellová je skvělá vypravěčka, pomocí krátkých a úsečných vět dokáže mnohé. Navodí atmosféru, postavy popíše tak, že je máte okamžitě před sebou jako na dlani.

Nebojí se jít až na dřeň, čtenáře protáhne stokou a zaplivanými bordely, kde Nami marně hledá skutečnou lásku. Je skutečným potěšením číst její úsečné, lakonické, a přece tak výmluvné dialogy, během nichž se vám hlavní postavy nenápadně vryjí pod kůži. Jezero má něco z podobenství i magického realismu. Nedozvíme se úplně přesně, kdy a kde se příběh odehrává, což mu přidává na nadčasovosti a působivosti.