Finalisté Ceny Chalupeckého už si brousí zuby

V Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích začala výstava, která vyústí v udělení nejprestižnějšího ocenění pro mladé výtvarné umění. Kdo se stane letošním a celkově jubilejním dvacátým laureátem ceny, se ukáže 12. listopadu, kdy mezinárodní porota v čele s německou nezávislou kurátorkou Suzanne Altmannovou, vyhlásí výsledky.

Cena pojmenovaná po jednom z nejvýznamnějších českých teoretiků moderního výtvarného umění byla založena v květnu 1990 z iniciativy Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka. Je určena pro umělce do pětatřiceti let. Jejím prvním nositelem se stal Vladimír Kokolia. Letošní vítěz získá padesát tisíc korun na umělecký rozvoj, sto tisíc na realizaci výstavy , projektu nebo katalogu během příštího roku a navíc na šest týdnů odjede na stipendijní pobyt do Mekky současného umění - New Yorku.

Finálová pětice o šesti lidech

Do letošního ročníku se přihlásilo nebo bylo nominováno celkem čtyřicet devět výtvarných umělců nebo skupin, ze kterých porota vybrala pět finalistů, jichž je ale doopravdy šest. Jsou to: Tomáš Džadoň, Petra Herotová, Alena Kotzmannová, Jiří Skála a autorská dvojice Jiří Franta a David Böhm. Až na Jiřího Skálu jsou všichni ostaní ve finále poprvé. Na rozdíl od prvních ročníků, kdy se cena udělovala tak trochu za „zásluhy", se věk finalistů i laureátů v posledních letech spíš snižuje. Není výjimkou, že v době udělení ceny ještě studují. Z letošní pětišestice je nejmladší sedmadvacetiletý Böhm, naopak poslední šanci ulovit „chalupáře" má Alena Kotzmannová.

Panelák jako šedé lego na vlastní vzpomínky

Tomáš Džadoň opřel o zeď ve věži DOXu nesestavený panelový byt, ve kterém prožil dětství. Šedé stěny s neprůhlednými okny vyvolávají pocit odcizení a prázdnoty. Prostor, který v místnosti přebývá, může divák vyplnit svými vlastními vzpomínkami, jež v souvislosti s panelákem má.

Vidět neznamená vědět

Kreslíři Franta a Böhm, kteří běžně, trochu po způsobu street artu, pokrývají zdi nekonečnou sestavou jednoduchých kresbiček a nápisů, se tentokrát zapsali netypickým amorfním mrakem. Kousky uhle nechali ležet u zdi, takže se, alespoň teoreticky, může člověk připojit. Druhou část projektu divák objeví, když prázdnou omítku nasvítí speciální baterkou. Tak odhalí systém vzkazů a kreseb, který možná podvědomě očekával. „Baví mě, že na tohle musíte koukat," ušklíbnou se autoři skrytě.

Říční loď s mořem pohledů

Alena Kotzmannová má letos na svědomí asi nejefektnější instalaci. Po Jarmuschově příkladu (Ghost Dog) postavila na terasu trup staré rezavé lodi, na který nasadila novostavbičku buňky. Celé to je vlastně album pro část její sbírky starých pohledů, poslaných kdysi do republiky z přímořských letovisek.

Není Petra jako Petra

Projekt Petry Herotové spočívá v tom, že vyhledala svoji jmenovkyni a zdokumentovala shody i rozdíly, které mezi nimi jsou. Trochu archivářsky, trochu sociologicky působí pečlivě vedená expozice, která má lehce muzeální nádech. Vlastní identita definovaná především jménem, je fascinující skoro vždycky. Zvlášť, když se nečekaně rozdvojí.

Psané i mluvené dopisy sobě i druhým

Materiál pro své konceptuální projekty nehledá Jiří Skála většinou příliš daleko. Nezřídka sáhne po své vlastní rodině. Tentokrát se trochu netypická literární instalace týká přímo jeho, respektive jeho vztahu k výtvarnému provozu. Název jednoho z „dopisů" - Pravděpodobný návod, jak se uvidět, by mohl sloužit i jako klíč k celé jeho prezentaci, ve které mu literatura, respektive slova posloužila jako pokus, jak se vykomunikovat z hrůzy nejen galerijního systému.

Pět monologů o sobě

Zhruba tak, by se dala ve stručnosti charakterizovat obsahová náplň vystavených děl. Většina z nich reaguje na konkrétní místo DOXu a instalace, koncipovaná tak, aby měl každý autor svůj prostor, je především díky této intimitě povedená. Některé projekty jsou trochu lehkonohé, spoléhají na jeden nápad, moment překvapení nebo technický fígl, který zasáhne či vtáhne diváka do hry. Náročnější na pozornost, soustředění a vnímavost je jen „lettristický" cyklus Jiřího Skály. Ostatní vsadili spíš na fascinaci. Co zafunguje nejlépe, to se ukáže za necelý měsíc.

Foto: Společnost Jindřicha Chalupeckého