I Američané mají rádi své děti
05.05.2009 14:16 Zápisník z Kuby
Jeden můj známý, bývalý voják, nedávno zjistil (že by konečně dozrál čas?), že jeho dlouholeté podezření, že i mezi Američany mohou být dobří lidé, je správné. Svěřil se mi s tím, když jsme probírali dnes zřejmě nejdiskutovanější téma na Kubě - možnost zrušení embarga Barackem Obamou.
Osobně nemám moc dobrý pocit z toho, kolik nadějí Kubánci vkládají do prezidenta USA, který evidentně nemá žádnou čarovnou hůlku, aby vyřešil jejich problémy. Očekávat, že Obama vytáhne Kubu z marastu, je jako věřit, že vám milenec manželky přijde opravit dům.
Tímto směrem se ubíraly mé myšlenky, když se můj známý vyjádřil, že „Obama asi Fidela úplně uchvátil", když mu ve svých úvahách věnuje tolik prostoru. Vůbec nechápe hru na špatného a dobrého policistu, kterou v otázce možných hovorů s vládou USA rozehráli soudruh Fidel v alternaci s prezidentem-generálem. Jediné, o čem je můj přítel přesvědčen stejně pevně jako Televizní zprávy, je, že musí skončit bojkot a že v Organizaci amerických států (OEA) nemá Kuba co pohledávat.
V tomto momentě rozhovoru mi řekl, že se před mnoha lety při nějaké příležitosti seznámil s jedním severoamerickým pilotem a že mu ten chlapík byl sympatický. Měl rád Havaňany, Havana Club a hudbu skupiny Los Van Van. Byl tak milý, že ho chvílemi podezříval, jestli není spíš agentem CIA než pilotem charterových letů.
Můj kamarád býval pilotem bojových letounů. Studoval v Sovětském svazu. Od roku 1969 létal více než 20 let ruskými stíhačkami Mig. Vzhledem k tomu, Kuba byla vždy bezprostředně ohrožena útokem imperialistů, celá ta léta marně čekal na rozkaz k nasazení, připraven čelit nepřátelským bombardérům B-52 a F-111. Do důchodu odešel s nemocnými nervy a vysokým tlakem.
Tito dva muži se před několika lety setkali na letišti ve Varaderu. Jako letci si toho měli hodně co povídat. Bavili se španělsky. „Ten druhý" mluvil bez přízvuku. Narodil se v Portoriku, jeho rodiče pocházeli z USA. Jeho otec byl také pilotem a sloužil na portorické základně.
Co se však mého známého skutečně dotklo, bylo Američanovo vyprávění o jeho účasti na bombardování ve vietnamské válce („povídal mi o tom, jako by se nechumelilo, dá se říci s hrdostí"). Mému kubánskému příteli se před očima objevily obrázky vietnamských dětí popálených napalmem. Kladl si otázku, kolik civilních občanů asi onen Američan svými raketami zabil. Brzy poté rozhovor s ním ukončil a pospíchal informovat své nadřízené. Jeho šéfové měli naštěstí „s Amíky" své zkušenosti, takže celé záležitosti nepřikládali zvláštní důležitost.
„Teď už to chápu. Vojáci jen plní rozkazy, ať je to tady, nebo tam." Právo na tento názor si osobuje poté, co si přečetl jedno zamyšlení soudruha Fidela, v němž komandante vychvaloval profesionalitu příslušníků armády USA. Po přečtení těchto úvah můj přítel pochopil, že vinu za to, co se stalo v Iráku, nesou výlučně Bush, Cheney a Rumsfeld.
„Víš, ten chlapík mi opravdu připadal jako dobrý člověk, já mám na tyhle věci nos. Ukazoval mi fotky svých dětí. Vyprávěl mi, jak s nimi rád plave a hraje fotbal," říkal mi a podivoval se, že první a jediný nepřítel, kterého kdy viděl z blízka a se kterým se dokonce bavil, by mohl být dobrým otcem rodiny, obyčejným dobromyslným člověkem, jako je on sám.
Připomnělo mi to tehdy jednu písničku od Stinga - v polovině 80. let zpíval tento britský zpěvák „Russians love their children too" (I Rusové mají rádi své děti). Bylo to v období vlády Ronalda Reagana. Americký prezident Sovětský svaz nazýval říší zla a na Kubě se vrtaly tunely a stavěla útočiště v očekávání leteckých útoků ze strany USA.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.