Očima Ivana Motýla
Jak Češi okradli moravské Chorvaty
20.06.2011 15:00 Glosa
Světový den uprchlíků (20. června) ctí i česká vláda, zároveň však zapomíná na bezpráví dosud páchané na moravských Chorvatech, kteří žijí v roli uprchlíků už třiašedesátý rok.
Dvacátý červen je Světovým dnem uprchlíků a někteří čeští politikové dnes emotivně promlouvají o smutných osudech utečenců z válčící Libye či politických migrantů z Kuby. Je chvályhodné, že tak činí. Jen by při té příležitosti také mohli zamést před vlastním prahem a vzpomenout na bezpráví, které je stále pácháno na jihomoravských Chorvatech, zapomenutých obětech násilného vyhánění z roku 1948.
Rozehnáni do 188 vesnic
Osudy moravských Chorvatů připomínám ve svých reportážích už patnáctý rok. Za tu dobu se změnilo jediné. Většina z vyhnanců, s nimiž jsem si vyprávěl, už je po smrti. Řešení křivd, které byly na Chorvatech spáchány, přitom za stejný čas český stát neposunul ani o píď.
Komunistický režim učinil z moravských Chorvatů uprchlíky v létě roku 1948. Tehdy do tří chorvatských vesnic na rakouském pomezí (Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole) vtrhli vojáci i milicionáři a dva a půl tisíce vesničanů vyhnali do opuštěných usedlostí po Němcích ve Šternberku, v Uničově, v Huzové a jinde... Celkem do 188 vesnic v 34 okresech! Na jihu Moravy přitom Chorvaté pokojně žili 400 let, už v 16. století totiž na zdejším panství našli exil na útěku před tureckými vojsky.
V roce 1938 oblast na rakouských hranicích zabral Hitler a domorodce poslal do války. Prezident Beneš nicméně moravské Chorvaty nepotrestal odsunem jako sudetské Němce, takže až do léta roku 1948 mohli v rodných vsích i dále pěstovat svoje úžasné víno. Pak ale komunisty v blízkém Mikulově napadlo, že je za službu ve wehrmachtu přece "potrestají“, respektive dostali zálusk na jejich bohaté statky. Odsun proběhl rázně a rychle, veškeré cennosti museli Chorvaté zanechat na místě. A statky zabrali stranou vyvolení, často důstojníci pohraniční stráže.
Jednodušší je kritizovat Číňany
Po roce 1989 se sice Chorvaté dočkali omluvy za prožitá příkoří, ukradený majetek jim však vrácen nebyl. A kdo se pokusil dům získat nazpět soudní cestou, neuspěl.
Navštívil jsem při svých reportážích o chorvatských uprchlících třeba dvě sestry ve vyhnanství v Uničově, kde obývaly malý domek po vyhnaných Němcích. Emilie a Marie byly dcery Josefa Šalamona, policejního strážmistra z Jevišovky (v českém četnictvu), jenž pro svou rodinu vystavěl krásnou vilku. "Když se objevili vojáci, neváhali, vzali paklíč, vtrhli k nám domů a pak nás už hnali do neznáma," vyprávěly mi sestry. Jejich jevišovskou vilu obsadil místní předseda KSČ, který se prý někdy v šedesátých letech upil k smrti, dům ale podnes patří jeho rodině. "Nikdy už jsme do rodného domu nevkročily. Chceme tam vejít až ve chvíli, kdy nám stát dům oficiálně vrátí," přály si moravské Chorvatky Marie a Emilie.
Chorvati se ale spravedlnosti nedočkali a zřejmě ani nedočkají. Uprchlíků, kteří návrat domů považovali za cíl svého života, přitom kvapem ubývá a jejich děti či vnuci už se ve vyhnanství asimilovali a po návratu na jih Moravy netouží. Státu se zkrátka vyplácí stará bezpráví neřešit a raději je ani moc nepřipomínat. Jednodušší je Světový den uprchlíků uctít nějakou tou frází o čínském režimu, před kterým už uprchlo do exilu na 150 tisíc tibetských exulantů.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.