Svědectví
Navrátilec z Nepálu: Země se třásla a lidé se nahlas modlili
30.04.2015 20:30 Rozhovor
Zemětřesení v Nepálu, které si vyžádalo takřka šest tisíc obětí, se všem českým turistům podařilo přežít a ve čtvrtek se první z nich vrátili domů. Jedním z čerstvě navrácených šťastlivců je i Jan Boháč, člen divadla Sklep, majitel Slavonické Besídky a vášnivý trekař.
V jaké situaci vás zemětřesení zastihlo?
Byli jsme zrovna po návratu z prohlídky centra Káthmándú, seděli jsme ve čtvrti Tamel v restauraci na obědě. Zničehonic se začalo všechno šíleně houpat a trvalo pár vteřin, než nám došlo, že se jedná o zemětřesení. Nikdo z nás do té doby podobnou situaci nezažil. V celé restauraci i okolo vypukla naprostá panika, lidé s pláčem utíkali ven, co nejdál od vysokých budov. Běžel jsem s ostatními dolů, v té budově byl železobetonový vchod, o kterém jsem předpokládal, že snad něco vydrží. Stálo nás tam hodně, Nepálců i turistů. Nepálci mají zvyk se v krizových situacích chytat za ruce, takže se všichni vzájemně drželi a modlili. Přirozeně to nejhůř snášely ženy, ty byly nejvyděšenější a strašně brečely. Já sám jsem tam stál v šoku a v duchu si jen opakoval otázku, kdy už to skončí. Ten první otřes trval asi minutu, ale nám připadal nejdelší a trvající věčnost.
Dalo se vůbec udržet na nohou, když se v okolí řítily domy?
Bylo to, jako když jste na rozbouřeném moři na lodi, jen to bylo hrozně nepřirozené a vnímali jsme to intenzivněji. Ty schody dolů se houpaly tolik, že se sotva daly sejít. Člověk se neustále musel něčeho pevného držet.
Co se dělo v prvních chvílích poté, co se země přestala třást?
Vyběhli jsme do ulice na co nejrozlehlejší prostranství, abychom kolem sebe neměli domy. Tam jsme zůstali další tři hodiny. Mezitím se otřesy opakovaly, což v lidech akorát posilovalo hysterii a paniku. Docela dlouho nám ještě fungovaly telefony, takže jsem se přes esemesky dozvídal od přátel z Česka, co se vlastně děje, věděli toho totiž v tu chvíli víc než my. Snažili jsme se tak zjistit, kde je epicentrum a jakou sílu ty otřesy mají, abychom podle toho mohli odhadnout, co dál dělat.
Když se situace trochu uklidnila, rozhodli dostat se do hotelu, takže jsme museli proběhnout i těmi úzkými uličkami. Do toho nás ale nepustili, čili jsme zase jen stáli na otevřeném prostranství a nezbývalo než čekat. Během toho se neustále otřesy vracely a opakovaly, celkem jsme jich tam zažili 74, z toho 28 bylo přes šestý stupeň. Nejsilnější otřes měl 7,9 stupňů a trval poměrně dlouho. Večer nás do hotelu pustili, protože jsme všichni předpokládali, že je snad konec, když se několik hodin nic nedělo. Rozhodli jsme se jít si normálně lehnout, načež se v pět hodin ráno ty otřesy vrátily. Museli jsme znovu ven a nakonec jsme skončili bez vlastních věcí na zahradě nepálského viceprezidenta naproti americké ambasádě. Tam jsme strávili čtyři dny, tamější pracovníci pro nás postupně sehnali i stany a jiné potřebné věci.
Lidé byli v parcích a ulicích, nikdo neměl odvahu zůstávat v domech, které se postupně sesouvali. A všichni na sebe byli neuvěřitelně hodní. Kdo mohl, tak pomáhal. Lidi se dělili, o co mohli, bez ohledu na to, jestli to byli dredatí Australané či starší domorodci. Tím se úspěšně udržovala vcelku pozitivní atmosféra a bylo hezké vidět, jak se lidé dokážou v kritických situacích semknout. Ačkoliv se celé město posunulo o více než tři metry, naštěstí se okolo nás neudělaly žádné pukliny, takže jsme na otevřeném prostranství byli vcelku v bezpečí.
V Nepálu jste byl už posedmé, byl jste si vědom rizika zemětřesení, které je s touto oblastí spojováno?
Do hor jsme se vydali už před pěti týdny, připraveni na různá rizika spojená s horolezením po Himálajích. Že by mohlo přijít zemětřesení, nás ani nenapadlo. V době, kdy se to celé odehrálo, jsme už naštěstí byli dole.
Chystáte se i v budoucnu do Nepálu?
Určitě, chystáme. Já na tu zemi nezanevřel. Ta přátelství, co jsme tam měli, se tou společně prožitou katastrofou ještě víc utužila, takže určitě ty lidi zase rád navštívím a každopádně tam pojedu. Tohle bylo po osmdesáti letech, tak to by byla už sakra smůla, kdyby se to stalo znovu ještě jednou, když bych tam jel.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.