Oběti útoku v Aghánistánu
"Smrt je blízko, vojáci to vědí. Svou práci si vybrali a mají ji rádi"
05.08.2018 20:01 Rozhovor
Každá smrt na bojišti otřese celým kontingentem. Vojáci ztratí kamarády, kteří jsou pro ně jako členové rodiny. A navíc si naplno uvědomí, že příští kulka může trefit je. Nejen o tom mluvili pro časopis TÝDEN v červenci roku 2014 vojenský psycholog Marek Nový a vojenský kaplan Jaroslav Knichal. Rozhovor tehdy vznikl krátce po smrti pěti českých vojáků, které usmrtila exploze bomby nastražené teroristy v Afghánistánu. On-line deník TÝDEN.CZ "odemyká" text poté, co v neděli sebevražedný atentátník usmrtil v Afghánistánu další tři české vojáky (více o tom čtěte zde).
Co s vámi udělala zpráva o smrti českých vojáků v Afghánistánu? Znali jste někoho z nich?
Knichal: Lidsky mě ta informace samozřejmě zasáhla. Uvědomuji si, kde ti kluci působili, o jakou základnu šlo, protože jsem na ní byl i já. Osobně jsem je ale neznal.
Nový: Znám dobře v jednom případě jejich kamarády, kteří se mě už dotazovali, zda nevím, kdy bude pohřeb, že se chtějí přijít rozloučit. Jako pro každého našeho vojáka je pro mě ta zpráva nesmírně tragická.
Co udělá takováto tragédie se zbytkem posádky?
Nový: Otřese s každým příslušníkem jednotky, a to z více důvodů. Nejen proto, že voják přišel o kamarády, ale také proto, že si uvědomí, že by se mohla podobná věc stát i jemu. Je tak konfrontován s vlastní smrtelností. Taková situace však může jednotku i stmelit.
Knichal: V okamžiku, kdy se cokoli stane při plnění služebního úkolu, začíná práce nám, kaplanům a psychologům. V té chvíli se snažíme se všemi hovořit. Nejvíce s vojáky, kteří byli přítomni v patrole, kde zemřel kolega, protože ti zažili ten nejsilnější nápor pocitů a vjemů.
Zažili jste někdy úmrtí na misi?
Knichal: Ano. Myslím, že kdo tu situaci nepoznal, neporozumí. V jednom okamžiku se v lidské mysli objeví neskutečná směs pocitů, hlavně těch negativních.
Nový: Je to pravděpodobně ten největší nápor na psychiku vojáků, jaký vůbec může nastat. Vždyť ti padlí byli doslova jako členové jejich rodiny. Ti vojáci byli z jedné jednotky, znají se nejen z mise, ale i z působení tady v České republice. V tomto slova smyslu jsou ostatní vojáci skutečně také pozůstalí.
Knichal: I proto nemyslí jen na sebe. Znají navzájem své rodiny. Takže přemýšlejí i nad tím, jak to bude ona rodina zvládat. Co manželka, co děti.
Mají chuť se pomstít? Musíte třeba krotit jejich vášně?
Nový: Samozřejmě se podobné myšlenky vynořují, tak je to v lidské psychice zakódováno. Na straně druhé je v armádě kázeň a velení, výkon služby je dán pravidly nasazení. Jejich překročení je postihováno u každého vojáka.
Kde je hranice, kdy veliteli doporučíte, aby dotyčný voják nechodil následující den na patrolu?
Nový: Je to okamžik, kdy voják selhává a mohl by ohrozit sebe a ostatní členy týmu. Míra je u každého z nás jiná a nelze ji předem odhadnout. Lze ji však pozorovat a odhadovat.
Knichal: Je právě na nás, abychom tu hranici dokázali objevit.
Zažili jste situaci, kdy se nějaký voják naprosto složil a musel odjet domů?
Knichal: Byl jsem v zahraničních operacích čtyřikrát a nezažil jsem to.
Nový: Nemohu potvrdit, že bych zažil takovouto věc osobně. Vojáci jsou samozřejmě vybíráni a cvičeni k tomu, aby podobné věci zvládali.
A dá se to vůbec nacvičit?
Nový: Pochopitelně, že výcvik probíhá, jeho součástí je i psychologická příprava, ale na takovouto situaci se úplně stoprocentně připravit nedá. Děláme všechno pro to, aby vojáci byli vycvičeni a připraveni, jak nejlépe je to možné.
Knichal: Součástí přípravy vojáků před výjezdem do zahraniční operace je etický seminář vedený vojenskými kaplany. V něm hovoříme i o možnosti úmrtí během služby v zahraniční operaci.
Berou to vojáci tak, že smrt je riziko jejich povolání? Nebo si to spíše nechtějí připustit?
Nový: Kdy si člověk vlastně sám připouští smrt? Nikdo z nás si smrt příliš nepřipouští, alespoň ne před čtyřicítkou, padesátkou. Smrt v našem okolí nám proto vlastní konec důrazně připomene a vzbudí hrůzu, kterou z něj máme. Myslím, že vojáci samozřejmě vědí, že jim riziko smrti hrozí, ale otázka je, nakolik si to vnitřně připouštějí.
Knichal: Někteří si tuto skutečnost nepřipouštějí a další nad ní vůbec ještě nepřemýšleli.
Co jim obvykle říkáte, když už k takové tragédii dojde? Jak těžké je motivovat je k další činnosti?
Knichal: Na prvním místě je důležité nechat je vypovídat. Dát prostor tomu, co se v nich samých odehrává. De facto si prvním výstřelem či prvním raketovým útokem uvědomí, že nebezpečí smrti je hodně blízko. Tragédie, která se stala kolegům, se klidně mohla stát jim samým.
Nový: Psychologové mají techniku, kterou nazývají debriefing. To je takové popovídání, rozhovor, jehož cílem je psychologicky událost odžít a zajistit co nejrychlejší návrat k původnímu stavu.
Jak to může změnit jejich chování mimo základnu? Může se třeba prohloubit jejich nedůvěra k místním lidem?
Nový: Situace v Afghánistánu je složitá. Každá civilní osoba může být potenciálním útočníkem. Ve vojácích je proto automaticky nastavena určitá nedůvěra k místním lidem.
Knichal: Proto si myslím, že je důležité, aby se nepodceňovala příprava na misi. Každý voják musí mít své povinnosti dopodrobna nadrilované. S oním určitým postojem nedůvěry je na druhé straně spojena ostražitost, pozornost, schopnost vnímat potenciální nebezpečí.
Afghánské bojiště je velmi specifické. Je pro vojáky složité, že vlastně nemají jasně definovaného nepřítele? Není to pro ně demotivující? Nezapochybují třeba i o smyslu celé tamní mise?
Knichal: Není jednoduché na tuto otázku odpovědět. Tím, že v Afghánistánu je situace velmi náročná, složitá, kladoucí na vojáky obrovské nároky, tak se tyto pochybnosti mohou objevit. Ale během svých misí jsem nezažil vojáka, který by byl těmito myšlenkami natolik demotivován, že by musel misi opustit.
Nový: Je to velmi složité a vyčerpávající, nejen pro vojáky, ale i pro jejich velitele.
Staráte se i o rodiny padlých?
Nový: Poskytujeme jim psychologickou podporu. Každá rodina má vyčleněného psychologa. Ten může být v případě potřeby posílen dalším.
Knichal: Osobní kontakt s rodinami je pro kaplany velmi důležitý. V plné míře se naplňuje naše služba přítomnosti v těžkých a bolestných chvílích.
Jak dlouho jste s takovou rodinou ve styku?
Nový: Je to individuální, ale můžete počítat s tím, že kontakt s rodinou někdy trvá i roky.
Čeká teď někoho z vás takováto práce?
Nový: Za vojenské psychology mohu potvrdit, že tuto práci již vykonávají. V těchto okamžicích jsou s rodinami a budou s nimi pracovat i nadále. To je jeden z důvodů, proč psychologové v armádě působí.
Knichal: Kaplan se snaží sdílet s rodinou bolestný okamžik, pomáhá vstřebat smutnou zprávu.
Když vojáci prožijí na misi smrt svých blízkých kamarádů, jak se vracejí do normálního života ve vlasti?
Nový: Voják při operaci žije v systému, ve kterém má všechno pevně dáno. Nějakou dobu trvá, než si člověk zvykne, že zase musí platit složenky, že musí přemýšlet nad nákupy. Je to prostě odlišný styl života. A prožití smrti kolegy z práce samozřejmě změní vlastní život. O to více, když se to stalo velmi blízko, kde jste sám mohl o život přijít.
Knichal: Všeobecně platí, že nic nebude úplně stejné jako před odjezdem. Voják odjede na misi a život jeho blízkých a známých pokračuje svou cestou. A tak vznikají dva různé světy - reálný život doma a jeho představy o něm. Do toho všeho přijíždí s vědomím, že ztratil na misi kolegu, kamaráda. To je opravdu velmi náročné.
Nechybí pak vojákům bojiště? Nechtějí se tam vrátit?
Nový: Řada vojáků je v misích nasazena opakovaně a vrací se do nich. Je to práce, kterou si vybrali a kterou mají rádi. Navíc máme tendenci vzpomínat jen na to hezké. Spousta chlapů vzpomíná na hezké chvilky z vojny a ty méně příjemné vytěsňuje. Víte, bojiště je prostředím bojovníků a to ti chlapi typově prostě jsou.
Chtějí se vrátit i ti, kteří viděli na vlastní oči smrt svých kamarádů?
Nový: Znám osobně případy, kdy se tak děje. Nedokážu však říci, kolik vojáků se na základě takového zážitku rozhodlo do operace již znovu neodcházet.
Knichal: Pokud jsem měl možnost s takovými vojáky hovořit, nikdo z nich nemluvil o tom, že se do zahraniční mise už nevrátí.
Jsou známy i případy, kdy vojáky mise psychicky naprosto "odrovnala"? Dovedla je třeba k nějaké závislosti a ti dotyční proto byli nuceni z armády odejít? Jak to funguje v takovém případě? Postará se o ně armáda, i když už nejsou jejími příslušníky?
Nový: Samozřejmě, jedna z věcí, která souvisí s posttraumatickým ohrožením, je nadužívání alkoholu. Voják, který má takové potíže, se může léčit, armáda ho nevyhodí. Vojenská nemocnice v Olomouci má dokonce oddělení léčby závislostí. Je pak otázka, a tu si musí každý voják vyřešit sám, zda dát přednost léčbě, nebo pokračovat v pití, což obvykle pokračuje průšvihem, který už může být důvodem pro rozvázání služebního poměru.
Co se musí honit v hlavách pěti náhradníků, kteří nyní padlé kolegy nahradí?
Knichal: Myslím si, že přemýšlejí o tom, jak to sdělit svým blízkým a zda zapadnou už do plně fungující jednotky, která v Afghánistánu několik týdnů působí.
Nový: Je to velmi těžká situace. Musejí plně nahradit kolegy, stát se novými články zaběhlého týmu. Držím jim palce, aby to zvládli na výtečnou.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.