Budoucnost už není, co bývala aneb Krása v Jeskyni
13.06.2010 09:00 Původní zpráva
Dvě legendy domácí scény a dva zcela charakterističtí zástupci tzv. alternativní scény. Kapely, které mají svá zlatá léta nejspíš už za sebou, ale přesto to nevzdávají. I když jejich hudba v současném kontextu není zdaleka tak experimentální, jako bývala kdysi, nezřídka zní vcelku usedle a neprovokativně, a může se tak nebezpečně přibližovat k tvorbě těch, vůči kterým kdysi byla v opozici.
Už jsme doma: Jeskyně (Indies MG)
http://www.myspace.com/uzjsmedoma
Je nemálo těch, kteří sice kdysi mívali Už jsme doma rádi, ale zavrhli je s odchodem Jindry Dolanského, jehož odsekávaný saxofon dodával punkové zběsilosti melodie i výjimečnost. V následném období se ještě víc na světlo prodrala snad největší slabina skupiny vůbec - sklony k "umělečtějšímu" projevu, složitá aranžmá, rozbíjející původně úderné pojetí a spoustou hostujících nástrojů spolehlivě zabíjející syrovost i energii a nahrazující nápady artistním přístupem.
Naštěstí se podařilo při častých personálních změnách objevit trumpetistu Adama Tomáška, se kterým se skupina vrátila ke svému osvědčenému zvuku, kombinujícímu energický projev s invencí i melodickými nápady, aniž by se vytratila energie. Již několik let fungující sestava tak dostává konečně důstojný studiový záznam. A zároveň i nejsilnější desku od dob skvělého alba Uši. Hudba i textově široké a mnohovýznamové téma, které nabízí spousty otázek i prostor k fantazii, tu do sebe zapadají s důmyslností stavebnice.
Nahrávka je opět pojatá koncepčně, ale v nejmenším se v tom neprojevuje křeč ve snaze naplnit téma. Skladby fungují i jednotlivě, nechybí jim charakteristická nervnost i rytmické zvraty. A pochopitelně ani největší deviza, kvůli které je skupina už delší dobu jedním z nejrespektovanějších českých jmen ve svém žánru v zahraničí - tedy spojení slovanské melodiky s občas až zběsilou rytmickou jízdou. Z novinek je kapela snadno k poznání, ale přesto se úspěšně vyhnula sebevykrádání.
Už jsme doma nijak neuhnuli z cesty, ale nevracejí se, což po čtvrtstoletí existence i dlouhé řadě personálních proměn rozhodně není málo. Potěšit může i to, že neubylo tvrdosti, ačkoliv je tu melodických pasáží snad ještě víc než kdykoliv v minulosti. Povedená je i dramatická stavba písní a kontrast mezi agresivní kytarou a až operně modulovaným zpěvem. Hovořit o textech Miroslava Waneka, které jsou regulérní moderní poezií a v drtivé většině snadno obstojí i samostatně, je nošením... krápníků do jeskyně. Křehké miniatury, které nahrávku otevírají a uzavírají, jsou pak zosobněnou krásou. Jeskyně znamenají pro UJD návrat na už jednou dobyté pozice a budí zvědavost, kudy se skupina vydá dál.
ČTĚTE TAKÉ: Výlety do jiných světů a návod, jak dělat pop
Ty syčáci: Krása (Indies Happy Trails)
http://www.myspace.com/tysycaci
Šestá deska formace okolo hyperaktivního Petra Váši navazuje po třech letech na předešlý výběr Bum, bum, bum. Na něj se trio, které dlouhá léta obešlo bez bicích, přizvalo bubeníka Aleše Pilgra ze skupiny Květy, který s nimi pak začal na některých koncertech vystupovat. Jestliže u výběru šlo o zajímavý nápad, nové písně v tomto podání znamenají i zcela nový krok v historii skupiny. Ty syčáci se jím tentokrát asi nejvíc vzdálili klasickému pojetí alternativní hudby a naopak přiblížili tradičnímu zvuku rockové kapely.
V duchu návratu do minulosti jsou tu okamžiky, které nechávají vzpomenout na někdejší Vášovo působiště Z kopce, ale převažují takové, které až udivují mnohokrát slyšenými a tuctovými hardrockovými riffy i kytarovými sóly. A rozhodně tu nezní jako parafráze, ale mnohem víc to celé zavání ohlížením a oslavou hudební minulosti. A když se najednou objeví skladba typu Báseň ze života, kde pod tradičními postupy probublávají zcela netypické a nápadité elektronické samply, zní mezi ostatními jen jako milý, ale nezvyklý omyl.
Co na albu s minimalistickým, černobílým obalem zůstává největším pojítkem s minulou tvorbou a tím, co vyděluje Ty syčáky z davu, jsou Vášovy nestandardní texty. Ovšem i tady je posun. Méně než dříve si v nich hraje s abstraktními obraty i jazykovými variacemi a často se blíží až k zcela logickým konstrukcím i jinde obvyklé stavbě. Občas se to celé zvrhne v banalitu (Strašidlo).
Celkově deska působí jako pokus o větší zpěvnost a akceptovatelnost, což ovšem může mít za následek i infantilně hloupoučkou odrhovačku Svoboda nebo až klezmerově znějící šraml Kamarádi, který by sám o sobě jinde působil mile, ale ve zdejší společností trčí křečovitě a nepatřičně. Obětování vlastní minulosti výměnou za větší počet hitových melodií? Experiment spočívající v ústupu od experimentování? Únava z objevování nového? Návrat k jistotám? Možná ode všeho kousek.
Foto: Archiv interpretů
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.