Domácí hudební tipy
Oslavy i nenápadné návraty letitých matadorů

Pozorovat, jak se s dalším vydaným titulem popasovaly spolky, které už mají leccos za sebou, je mnohdy zajímavější, než poslouchat debutová alba mladých, energií i nápady nabitých interpretů. Na jedné straně všichni vědí, co od nich čekat a odpadá moment překvapení, na druhé všichni bedlivě sledují, zda dotyční neusnuli někdy před lety, zda jim ještě nevyprchaly poslední zbytky nadšení a nepřevládla zautomatizovaná macha. A zda jsou schopni nejen zaujmout publikum, ale i vyprovokovat k radosti sebe sama. A když se to povede, může to znamenat příjemnější zážitek než zdařilý vstup na scénu od někoho, u koho není jisté, jestli to "poprvé" nebylo také ale zároveň i "naposledy".

Mňága a Žďorp: Dáreček Live (Surikata rec.) 
http://www.mnaga.cz/

Loňské oslavy pětadvacátých narozenin si valašskomeziříčská legenda užila ve všech směrech. Několik alb coververzí, které pro ni nahrála hned celá řada českých a slovenských kolegů, desítky oslavných koncertů a výroční setkání s hosty, se současnými fanoušky a věrnými pamětníky. DVD z koncertu, který proběhl v pražské Lucerně 21.11. 2012,  ozdobila svou účastí řada pozvaných kolegů, ale i bývalých členů kapely. Průřez čtvrtstoletým repertoárem pak jasně dokazuje, proč popularita Mňágu neopustila nejen po prvních pár nejúspěšnějších letech, ale proč je její tvorba přitažlivá a inspirující i dnes.

Záznam je nápaditě sestříhaný. Vedle samotného zachycení unikátního okamžiku - dostat na jedno pódium zároveň členy tak odlišných kapel, jako jsou Už jsme doma, Bratři Orffové, MCH Band, Kryštof, Prago Union, Vypsaná fixa či Skyline, asi v současnosti nemá obdoby - nechybí až dokumentární prostřihy ze zákulisí, komentáře hostů, a především skvěle zachycená atmosféra večera i úcta, kterou jak publikum, tak pozvaní příchozí ke kapele mají.

Zároveň ovšem nejde jen o pouhý souhrn hitů v koncertním podání. Už málem zlidovělé "mňágovské"  písně jsou proloženy méně známějšími zástupci z historie kapely a nechybí ani coververze z repertoáru folkových písničkářů, které má Petr Fiala tak v oblibě. Ale aby toho nebylo málo, tak mnohé skladby zní nikoli v původní podobě, ale v podobě, jak je hostující interpreti nahráli se svými kapelami na kolekce předělávek. To, že se je kmenoví hráči Mňágy naučili zahrát jinak, je milým zpestřením a dalším bonusem rekapitulační nahrávky.

Nahrávkou i zachycením vizuální podoby devětadvaceti skladeb disk jasně dokazuje, co je i po letech na souboru a jeho písních důležité: je to civilnost a přirozenost, se kterou Petr Fiala podařeně glosuje realitu - a to i tu z doby před listopadem 1989, tak i tu současnou - a jeho spoluhráči mu v tom vydatně pomáhají hudebním doprovodem, který s textovou výpovědí nejen není v rozporu, ale vytváří harmonický soulad.

Právě síla výpovědi v kombinaci s osobitou hudební směsí angloamerické folkrockové tradice a tuzemského hudebního cítění, navíc ovlivněného moravskými folklórními kořeny, je to, co u tvorby kapely má pořád svou sílu. A co je úplně nejlepší, je duch optimismu, který nejen dýchá ze současného Petra Fialy i celé Mňágy a Žďorp, kterou k tomu strhl, ale i z podání těch kdysi hořkých a až depresivně vyznívajících ozvěn minulosti. Podobný příklad totiž dnes řada spoluobčanů, ujišťujících sebe i své okolí, jak se mají špatně, ačkoli se ve skutečnosti mají nejlépe, jak se kdy měli,  potřebuje víc než kuchař sůl.

Prouza: Ve starém městě (vlastní náklad) 
http://bandzone.cz/prouza

Frýdeckomístecká Prouza si svou nejslavnější éru odbyla na počátku devadesátých let a pak se odmlčela. Od roku 2002 se jedni z nejvýznamnějších tuzemských představitelů gotickými a post-punkovými ikonami ovlivněného alternativního rocku opakovaně pokoušejí o návraty v různě inovovaných sestavách, ale vždy jako by se zastavili na půl cesty. Před šesti lety vyšlo celkem povedené album V tichosti a letošní celkem čtvrtá položka v diskografii je dalším krokem.

Základní poznávací prvky se nemění. Sloganovitě strohé texty a temnější, řezavě kytarové riffy vždy byly poznávacím znamením, a pořád fungují.  Jenže jakoby jim chyběla vůle jít dál. Písničky nového alba vůbec nejsou špatně vystavěné a navazují na to, čím se Prouza v minulosti zapsala, ale postrádají jednak větší osobitost, která by jim nedovolila splývat v jednu masu a utkvět v paměti, a jednak, jakoby měly strach zkusit cokoli nového, spoléhají jen na minulost.

Novinka je tak zdařilou a působivou kolekcí - ovšem jen pro pamětníky. Pro ty, kteří se před dvaceti lety nechávali ochotně okouzlit dikcí původního frontmana Tomáše Hampla, kterého v posledních letech vystřídal o nic horší Karel Mařík. Ale marně při poslechu napadá, čím by kapela mohla oslovit současného mladého posluchače a přesvědčit ho, že není jen jedna z davu. V kontextu kapely nesmyslně anglicky zpívaný Rain to určitě nebude.

Autorsky se přesto kapele podařilo několik působivých melodií - závěrečná Houpeme lodí dokazuje, že skladatelský potenciál tu nechybí, a ani nic podobného, jako na minulém albu několik za uši tahajících křečovitých veršů, tu nenarušuje výsledný dojem. Jenže ono ohlížení by už bylo potřeba opustit a zamířit alespoň trochu dopředu. Protože jinak to vždy skončí tam, kde na novince: tedy u tradičního konstatování, že "Neirituje, uspokojí, ale bohužel nenadchne."