Odklon od rezoluce
NATO už ani tak nechrání civilisty. Svrhává cizí režim
18.04.2011 15:35
Sedmnáctého března prošla v Radě bezpečnosti OSN nová rezoluce o Libyi. Za dva dny vzlétla nad její území první letadla mezinárodní koalice, kterou tehdy tvořily Francie, Británie, USA, Kanada a Itálie s příslibem dalších členů. Začala válka, kterou americký prezident Barack Obama nechtěl, britský premiér David Cameron neměl zapotřebí, válka, již německá kancléřka Angela Merkelová nezvládla a které se italský premiér Silvio Berlusconi děsil.
Kdo ji chtěl a potřeboval, byl francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Ačkoli začala jako ochrana civilistů, po páteční ministerské schůzce NATO v ní jde nepokrytě i o odstranění libyjského vůdce Muammara Kaddáfího.
Američané v prvních deseti dnech bombardovali známé vojenské cíle plukovníka Kaddáfího, ale pak svá bitevní letadla stáhli a ponechali velení i další bombardování Severoatlantické alianci.
Od té doby čelí generálové NATO kritice libyjských povstalců, kteří západní letadla začali považovat za vlastní letectvo, ale také Francie i Británie, zaskočených tím, že Kaddáfí nepřestává masakrovat civilisty a zatlačovat povstalce na východ.
Po stažení Američanů bombardují pozemní cíle francouzští a britští piloti. Operací se sice účastní 15 zemí, avšak pouze sedm z nich s bojovými letadly. Mnohé ještě navíc s výjimkami.
Tak například italští letci střílet nesmějí a mohou pouze dohlížet nad bezletový režim, nizozemští mají jenom zajišťovat bezletovou zónu, avšak nikoli bombardovat pozemní cíle, Švédové jako nečlenové NATO střílet mohou, ale výhradně v sebeobraně při kontrole bezletového prostoru.
NATO teď nad Libyi posílá asi 200 letadel. Z nich 40 je sice stále amerických, ale jsou to jenom tankovací a průzkumné stroje. Dalších 40 amerických strojů zůstalo na zemi jako rezerva, která má být k dispozici, bude-li to nezbytné. NATO přiznává, že by potřebovalo tak deset dalších strojů schopných přesnějšího zaměřování nepřátelských cílů.
Tedy bombardér A-10 neboli Prase bradavičnaté, které se osvědčilo ve válce v Perském zálivu jako účinná ničivá síla tanků a obrněných vozů, a kanony opatřený AC-130 neboli Přízrak, z něhož se dá úspěšně ostřelovat nepřátelské území.
Znalci tvrdí, že libyjští povstalci jsou nadšení, avšak vojensky neschopní udržet území, na něž se sice za příhodné konstelace dostanou, avšak nedokážou si na něm vybudovat základnu a tu bránit. Proto bojiště připomíná přetahovanou, přičemž Kaddáfí za svůj konec táhne mnohem silnějšími a ničivějšími zbraněmi.
USA tvrdí, že stále drží basu s ostatními a že ani ony si nemyslí, že Libye s Kaddáfím v čele má budoucnost. Obama však dělá co nejmíň, drží se mimo hlavní řež a nikomu nedává velkou naději, že kdy učiní víc.
A není to jenom proto, že má na paměti své nedobojované války v Iráku a Afghánistánu. USA nemají dostatek skutečných znalců oblasti, jíž se nyní žene revoluce.
Nejsou si jisty, kdo jsou ti praví reformátoři v Íránu, jaká role připadne Muslimskému bratrstvu v Egyptě po Husním Mubarakovi, ani tím, existuje-li někdo, kdo bude schopen nahradit Kaddáfího.
Obamova antipatie k rozšiřování americké vojenské mise v Libyi ale nemusí být jenom amatérismus a improvizace. Politolog Alexander Downes spočítal, že od roku 1816 byl zahraniční vojenskou intervencí vnucen nový režim 95 státům. Nebezpečí občanské války v dalších pěti letech se v nich ztrojnásobilo. Zvenčí dosazení vládci si většinou nedokázali vytvořit domácí spojence a zvedla se proti nimi opozice, státní instituce kolabovaly.
Angažovat se s tímto výhledem není výhodné pro Washington stejně jako pro Tripolis.
USA vyloučily možnost pozemního vojenského zásahu v Libyi a všichni v NATO vědí, že samotná letecká operace Kaddáfího o moc nepřipraví. Neochota vyzbrojit opozici znamená pro libyjskou krizi pat, pro letce týdny, možná měsíce hlídkování nad bezletovou zónou.
Zdá se, že nejpřijatelnější verzí pro všechny bude aspoň určitá kontrola nad Libyí a otevření humanitárních koridorů.
Události v arabském světě zaskočily Západ rozsahem i rychlostí. Pod heslem přítel je přítelem jenom do té doby, dokud je zachranitelný, museli rychle zapomenout na bývalé spojence, odběratele zbraní a signatáře výhodných kontraktů. Hladký a rychlý běh věcí v Tunisku a Egyptě všechny poněkud uklidnil.
Kaddáfí však věci komplikuje. Je-li on schopen oponenty nazývat zdrogovanou lůzou a zahánět ji co nejdál od Tripolisu, není ještě nutné připravovat ústup v Sýrii, v Jemenu nebo v Bahrajnu.
Jenomže Arabové žijící ve 22 státech a státečcích už mají dost svých zaostalých vlád a rozhodli se jich zbavit. Kaddáfí stejně jako ostatní udělal chybu, když k zelenému nápisu Všichni jsme si rovni na stodole jménem Libye v noci potají dopsal: Ale někteří jsme si rovnější.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.