Šišinku bych nikomu nesvěřil
09.12.2007 12:00
Měsíc z roku tráví Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích, sbíráním brouků v Číně či jinde v Asii. S vysokou úmrtností ve svém oboru se srovnal rychle, je totiž pokračovatelem generace neurochirurgů z rodu Benešů.
V rozhovoru pro TÝDEN hovoří o tom, proč neurochirurgie není vhodná práce pro ženy, o zkušenosti z Ameriky a o tom, kterou operaci nikomu jinému nesvěří.
V létě jste byl už poněkolikáté ve Střední Asii, kam jezdíte coby entomolog amatér sbírat střevlíky. Jak je chytáte?
Zakopu kalíšek s návnadou do země, brouk do něj spadne a ráno si ho vyzvednu. Nejlepší návnada jsou alkoholové esence do dortů – sherry nebo brandy. Usmrcuji je octovým éterem, brouka to zabije a navíc udrží měkkého, což je ideální pro preparaci. Letos jsem si jich přivezl asi pět set.
Kde se obvykle pohybujete?
Jezdím do hor, které tvoří západní hranici Číny – od Altaje přes Hindúkuš po Himálaj. Vždy mě někdo doprovází, ob rok třeba kamarád Olda Kaiser. Žijí tam etničtí Tibeťané, přitom území nepatří do Tibetu. Číňané zemi nejen anektovali, ale ještě posunuli její hranice o tři sta kilometrů do vnitrozemí. Což domorodcům absolutně nevadí. Slova jako svoboda, demokracie, lidská práva jsou jim zcela neznámá.
Jaké číhá na cestovatele v západní Číně největší nebezpečí?
Psi – nikdo na ně nedbá, jsou prašiví. Ve vesnici před vámi utíkají, ale za vsí, ve smečce, je musíte odhánět kameny. Jednou mě pes ohavně pokousal, a když ho ze mě majitelka tahala, pokousal i ji. Jinak je komunistická Čína bezpečná země, jako každý totalitní stát.
Čas od času vystupujete v médiích, rukama vám prošlo téměř sedm tisíc operovaných. Stává se, že vás lidé na ulici poznávají?
Neurochirurgy zná málokdo. Když půjdete po Praze s ortopedem, bude ho každý druhý zdravit, mě ne. Pacienti na našem oddělení mají dost závažná onemocnění, během pobytu moc nevnímají dění okolo. Navíc bývalí pacienti jsou rozptýleni po celé republice.
V čem se liší neurochirurgie sedmdesátých let, kdy jste začínal, od dnešní?
Tehdy se zkrátka otevřela hlava a hledalo se. Používala se pouze angiografie (nastříknutí cév kontrastní látkou a diagnóza z jejich odlišné pozice oproti normálu, pozn. red.) a několik dávno opuštěných metod. Naše civilizace visí na technologiích a s jejich rozšířením do medicíny se zvýšilo bezpečí, zlepšila se diagnostika. Přišla počítačová tomografie (computed tomography - CT, pozn.red.), magnetická rezonance a operační mikroskop. Už přesně víme, co v hlavě hledat.
Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: archiv Týdne
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.