Zářící věci kolem
20.04.2008 12:00
Vladimír Morávek patří léta ke špičce českého divadla. Z jeho gargantuovské náruče vycházejí inscenace, které lze charakterizovat jako svatbu ducha, intelektu a fantazie. Zakusuje se do velkých soust: Čechova, Dostojevského, klasiky české i světové. Herci ho milují i nenávidí, on miluje je. Divadlo je mu málo. Ale divadlo je jeho život.
Vladimíre, vaše inscenace Formanova a Papouškova filmu Lásky jedné plavovlásky končí evokací ruské intervence v srpnu 1968. Máte na to vy osobně nějakou vzpomínku?
Maminka je ze Zábiedova v okrese Dolný Kubín, na Slovensku. To je tam nejchudší kraj. No a my jsme tam byli, a když přijely tanky, tak jsme se hned sebrali a jeli do Bruntálu, kde maminka s tatínkem pobývali normálně. Jeli jsme vlakem, asi dvanáct hodin to trvalo, v kupé bylo hrozné dusno, cítili jsme hrozný neklid ve vzduchu, maminka pořád říkala, ať se ničeho nebojíme, že to bude dobrý, a hlas se jí třásl. Pak jsme dojeli do Bruntálu, bydleli jsme v domě u parku, pod okny jezdily černé ruské náklaďáky a my se nemohli na ně dívat, protože co kdyby na nás z nich někdo vystřelil. Tak to je moje vzpomínka na rok 1968. Vzpomínka tříletého.
Jak se vaši rodiče dostali do Bruntálu?
Moje maminka s tatínkem se neobyčejně milovali, ale neměli kde bydlet, sháněli byt po celé republice, no a jedině v Bruntále ty byty byly – tak tam jeli. Onen byt byl krásný, Bruntál už míň, ten jaksi přetékal smutkem... Bruntál je město po Němcích, vysídlené, pak zas dosídlené. Lidé, co se tam potkávali na ulicích, se dlouhá léta vůbec neznali – tak se pro jistotu ani nezdravili. Ale tatínek s maminkou tam myslím byli šťastní. Alespoň na chvíli určitě.
Měl jste tedy pěkné dětství?
Pěkné i smutné. Tatínek byl kulturním pracovníkem, po roce 1968 ho vyhodili z práce, dlouho hledal zaměstnání, nakonec byl skladníkem, umřel žalem, když jsem chodil do třetí třídy. My tři děti jsme s maminkou zůstaly v tom krásném bytě u parku, ale moc jsme nevycházely ven. V největším pokoji tam byla velká knihovna a já jsem si z ní rval knihy do hlavy bez ladu a skladu jednu za druhou. Jeden den Dostojevského, pak Čapka, třetí den Loukotkovou, čtvrtý Čechova. Byl jsem čtením úplně posedlý, často jsem četl celou noc a pak byl ve škole malátný.
A narušila vám psychiku ta náruživá četba? Umělec by měl mít narušenou psychiku, ne?
Na gymnáziu ještě ne, to jsem vyhrával olympiády v kdečem a stal se přeborníkem kdečeho od matematiky přes fyziku a chemii po přírodopis. Mě prostě zajímalo všechno. Ale pak jsem v nějaké zpupnosti prohlásil, že půjdu na Janáčkovu akademii do Brna. A oni mě k úžasu mému i okolí přijali. Nejdřív jsem z toho byl vyplašený, pak už ani ne. Nakonec se můj vztah k Brnu změnil, k čemuž napomohly jednak hospody, jednak spolužáci, jednak někteří mí učitelé. A samozřejmě divadlo, především Provázek – to bylo naprosté zjevení! Stal jsem se brzy takovým zlobivým dítětem. Chodil jsem oblečen do rybářské sítě, mluvil sáhodlouze o katarzi a byl si jistý, že Bůh je mrtev. Posluchači nižších ročníků měli doporučeno, aby se – když mne potkají na chodbě – raději se mnou ani nezastavovali.
Provázek byl pro vás zjevením a stal se také osudem. Poprvé jste tam autorsky vešel na sklonku roku 1989, ale po pár letech jste Husu na provázku opouštěl, a ne právě dobrovolně.
Ano, to jsem tenkrát považoval za hroznou křivdu. Já to divadlo miloval. Ale mí kolegové v jednu chvíli došli k názoru, že je v tom divadle už tolik talentu, až se tam ten můj už prostě nevejde. Byl jsem proto nejprve vyděšený, pak zrazený, pak dotčený, pak zoufalý, pak přísný na ženu – zkrátka vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Tak jsem nechodil vůbec spát, dělal si ohníčky na Petrově a tramvají číslo jedenáct jezdil celé noci z konečné na konečnou, bylo mi smutno k zalknutí. Dnes už samozřejmě vím, že nebýt těch kotrmelců, přišel bych o všechno to krásné, co teprve mělo přijít. Právě v ty dny, kdy pro samé zoufalství objednával jsem si v restauraci Praha výhradně černé pivo jedno za druhým, ležel v Líšni na poště dopis od Ladislava Zemana, ředitele Klicperova divadla, kde mi tento velkolepý muž psal, že má velký zájem se mnou v Hradci rozpoutat něco neuvěřitelného – aby to s avantgardním divadlem souviselo, nicméně babičky aby to chtěly vidět taky.
Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: BONTONFILM
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.