Rozhovor TÝDNE
Nemocnému Masarykovi museli napovídat při přísaze
12.01.2018 19:10 Rozhovor
První zvolení T. G. Masaryka prezidentem bylo z pohledu dnešních zákonů neplatné, říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN historička Marie Ryantová. Hovoří i o dalších prezidentech, například o Háchovi, který končil svůj mandát ve vážném zdravotním stavu. Gottwald byl notorik a Novotný měl potíže s cizími slovy - říkal imprialismus, komprezory a balgon.
Kdy u nás proběhla první volba prezidenta?
Ve čtvrtek 14. listopadu 1918 na půdě Revolučního národního shromáždění v Praze ve Sněmovní ulici. Z právního hlediska bychom ji ale dnes mohli označit za neplatnou. Konala se v době, kdy zbrusu nový parlament ještě neměl ustaveno předsednictvo a poslanci neměli složen slib. Volby se kvůli zpoždění vlaku nezúčastnili poslanci za Slovensko a někteří z poslanců volit odmítli. Jediný kandidát T. G. Masaryk navíc ještě pobýval v zahraničí.
Proč takovou volbu nikdo nenapadl?
Volba byla současně vnímána jako provizorní a dočasně platná, příští měla následovat hned po přijetí "konečné ústavy". Nejspíše z těchto důvodů její průběh ani výsledek nikdo oficiálně nezpochybnil.
Při druhé volbě v roce 1920 už měl Masaryk vážného protikandidáta - Augusta Naegleho, rektora Německé univerzity v Praze. Dnes o něm mnoho nevíme, čím byl zajímavý?
August Naegle byl římskokatolický kněz a historik církevních dějin, narodil se roku 1869 v dalekém Porýní a v Praze získal přezdívku Železný rektor. Za monarchie byl politicky činný v Křesťansko-sociální straně, po vzniku republiky vstoupil do Německé nacionální strany (Deutsche Nationalpartei, DNP) a po volbách v roce 1920 se stal senátorem, a dokonce předsedou senátorského klubu DNP. Přitom rozhodně nepatřil k příznivcům nové republiky a ve svých pracích vystupoval protičesky. V prezidentské volbě 27. května 1920 kandidoval jako zástupce československých občanských německých stran, představoval i symbol národní jednoty říšských i domácích Němců v Čechách a na Moravě. Získal jedenašedesát hlasů, což bylo čtyřikrát méně než T. G. Masaryk, ale více jich už nikdo z pozdějších Masarykových protikandidátů neobdržel.
Během týž volby, kdy Masaryk pronášel slib, zapěli sociální demokraté revoluční píseň Rudý prapor: "Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý, podlý svět." Co tím levice vzkazovala hlavě státu?
Atmosféra druhé volby byla napjatá, poznamenal ji demonstrativní odchod nacionální německé opozice, ale i zmíněný závěrečný zpěv levice, která vyhrožovala provedením převratu obdobného revoluci v Rusku. V té době navíc probíhala hospodářská krize a situace se radikalizovala i v Německu a Maďarsku. Radikální sociálnědemokratická opozice v dalších měsících povážlivě rozkolísala stabilitu země, kdy se ocitla pod tlakem celá vláda tehdejší koalice v čele s Vlastimilem Tusarem. I na základě Masarykova zásahu však došlo v září 1920 k demisi vlády a jmenování vlády úřednické a současně vedení sociální demokracie rozhodlo o rázném postupu vůči odbojnému křídlu. To se ale osamostatnilo a v následujícím roce se stalo základem Komunistické strany Československa, která poté patřila mezi nejsilnější strany a rozvíjela konfrontační politiku. Výrok Klementa Gottwalda z roku 1929 o tom, že se chodí do Moskvy od ruských bolševiků učit, jak svým odpůrcům zakroutit krkem, je dostatečně známý a odpovídá i slovům citované písně.
Když se v roce 1934 Masarykovi coby protikandidát postavil Klement Gottwald (získal 38 hlasů), připouštěl si "tatíček", že by jednou komunisté mohli ovládnout Československo?
V době čtvrté volby 24. května 1934 již tehdy čtyřiaosmdesátiletého Masaryka opouštěly síly. Ale málokdo věděl, že ho měsíc před volbou postihla mozková příhoda, v jejímž důsledku špatně viděl, obtížně ovládal pravou ruku a trpěl výpadky paměti, takže i slova přísahy mu museli napovídat přísedící. Dalekosáhlé úvahy o potenciálním komunistickém nebezpečí tedy už asi nerozvíjel. Komunisté ale o sobě při volbě dávali hlasitě vědět a rušili její průběh skandováním hesla: "Ne Masaryk, ale Lenin!" Na Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého pak byly následně vydány zatykače za velezradu, načež tajně uprchli do Sovětského svazu. Masaryk se tehdy hlavně soustředil na prosazení nástupnictví Edvarda Beneše a vzrůstalo i jiné nebezpečí, které se projevilo v následujícím roce v podobě výrazného volebního úspěchu Henleinovy Sudetoněmecké strany. Tuto stranu přitom Masaryk po své volbě podcenil a proti vůli většiny politiků odmítl její zákaz jako nedemokratický.
Kdyby Masaryk vsadil na někoho politicky prozíravějšího než na Beneše, mohlo se Československo v únoru 1948 vyhnout převzetí moci komunisty?
Historici nemají rádi otázky "co by bylo, kdyby", protože společenské dění je vzhledem k působení mnoha faktorů obtížné předvídat. Pokud pomineme Masarykův zdravotní stav, naskýtá se především otázka, zda bylo vůbec možné najít v době jeho abdikace někoho politicky prozíravějšího a zda by měl šanci být zvolen prezidentem. Významnou osobností byl agrárník a v letech 1932-1935 předseda vlády Jan Malypetr, který později v roce 1944 založil Ligu proti bolševismu, za což byl po válce postaven před soud, ale osvobozen. K účasti v prezidentské volbě byl přesvědčován několikanásobný ministr Milan Hodža, který odmítal poválečnou spolupráci se Sovětským svazem a trval na koncepci integrace střední Evropy. O prezidentské kandidatuře uvažoval i tehdy již pětasedmdesátiletý Karel Kramář (1860-1937), protibenešovské křídlo v agrární straně ji však nabídlo botanikovi Bohumilu Němcovi (1873-1966), který ji nejprve přijal, ale v den volby odstoupil.
Když Beneš odešel do exilu, zvolil parlament za prezidenta Emila Háchu, který se stal i hlavou protektorátu. Jak Háchu vnímáte? Je to jihočeský rodák stejně jako vy.
Emil Hácha je nejen jihočeský rodák, ale jeho prarodiče dokonce pocházeli z okolí místa, kde jsem vyrůstala. Tím je nepochybně ovlivněno i mé vnímání, protože jsem se v dětství a mládí nikdy nesetkala s jednoznačným odsouzením Háchy, ale spíše s projevy soucitu či pochopení. Hácha se stát prezidentem nechtěl, ale přijal tento úkol jako službu vlasti, s vědomím, že nikdy nesklidí ohlas či uznání. Své jednání v souvislosti s podrobením se Německu vysvětloval odkazem na "zorný úhel věčnosti", pod nímž se zachování národa ve srovnání s jeho zničením či za cenu mnoha obětí jevilo jako rozumnější krok. Nemělo by se zapomínat, že Hácha byl během jednání v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939 vystaven extrémnímu tlaku a bylo mu vyhrožováno, že v případě nepodrobení se bude Praha s celou zemí vymazána z mapy. Měl omezené pravomoce, rozhodně však nebyl vůči Němcům servilní, odmítl například slíbit věrnost Hitlerovi a požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, zasloužil se i o záchranu mnoha životů. Nacistický tlak, který se výrazně zhoršil po atentátu na Heydricha, se negativně podepsal na Háchově zdraví, takže zejména v posledních měsících už v podstatě nebyl způsobilý vykonávat úřad. Osud Emila Háchy ukazuje, že historie rozhodně není černobílá, a odrazem toho jsou i objektivnější, smířlivější a ideologicky nezatížená hodnocení, jichž se nyní dočkal.
V knize Českoslovenští prezidenti, kterou jste dala dohromady společně s dalšími předními historiky, se píše, že prezident Klement Gottwald byl "notorik", který černé svědomí z poprav někdejších kolegů ve straně - Rudolfa Slánského a dalších - utápěl v alkoholu a už nebyl schopen řídit ani schůze. Jak to měli českoslovenští prezidenti s alkoholem?
Klement Gottwald byl na alkoholu závislý a představuje zřejmě nejextrémnější a nejznámější příklad, i když ostatní prezidenti nebyli abstinenti, ale míra jejich přátelení se s alkoholem většinou nepřesáhla přijatelnou mez. Výjimkou byl T. G. Masaryk, který se před svým padesátým rokem rozhodl alkohol vůbec nepít. Sám přitom pocházel z kraje vína a přiznával, že tento nápoj pil už jako chlapec, zato pivo se naučil pít až ve Vídni, i když mu nechutnalo, a kořalku nepil podle svých slov nikdy. O škodlivosti alkoholismu se rozepsal již ve svém habilitačním spise věnovaném sebevraždě z roku 1881, po roce 1900 své protialkoholní působení zintenzivnil i v rámci přednáškové činnosti a vyvracel též různé mýty s alkoholem spojené. Naopak zdůrazňoval, že abstinence zaručuje vyšší kvalitu života, radostnější a čistší postoj k věcem i lidem.
Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký byl podle vaší knihy "prezidentem bez odvahy". V jakých dějinných okamžicích mohl být odvážnější?
Jako předseda vlády v letech 1948-1953 a později již jako druhý komunistický prezident (1953-1957) měl spoluzodpovědnost za politické procesy a rozsudky padesátých let. Coby prezident také v době po vyhlášení nechvalně proslulé měnové reformy v roce 1953, jejíž přípravu popřel, podpořil výrazná sankční protidělnická a protiodborová opatření. Ve všech těchto případech se nedokázal postavit "politickému zadání" a prosadit jiný přístup.
Další prezident Antonín Novotný zase měl jen omezené vzdělání. Jak se to projevovalo?
Antonín Novotný byl vyučený strojní zámečník, za války byl vězněn v koncentračním táboře a od začátku padesátých let se začal výrazně angažovat ve straně, takže se věnoval jen politické činnosti, aniž by vzdělání doplňoval. O to větší důraz kladl na stranické záležitosti a prosadil například rozšířené oslovení "soudruhu" i mimo stranu. Uvádí se o něm, že byl schopen vyjadřovat se k různým problémům, i když ve skutečnosti rozuměl máločemu. Některé jeho výroky lze přirovnat k výrokům pozdějšího generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše, staly se i zdrojem různých vtipů, například říkal: "Maso bude vbrzku." A vtipálci se ptali: "A kde je Brzko?" Novotného projevy se vyznačovaly nespisovným vyjadřováním a nízkou výrazovou kulturou, proslulá byla i jeho nesprávná výslovnost - zvláště několikaslabičných a cizích slov - zemedělství, souzi (soudruzi), matriál, imprialismus, komprezory, balgon a podobně.
Co jsme dosud třeba nevěděli o Ludvíku Svobodovi, který v roce 1968 Novotného nahradil?
Například to, že byl od roku 1916 příslušníkem československých legií a v bitvě u Zborova možná stál proti Klementu Gottwaldovi nebo že se během své služby v Užhorodě naučil maďarsky a tento jazyk pak učil na vojenské akademii v Hranicích - na Moravě. Když byl na počátku padesátých let zbaven funkce ministra národní obrany, krátce vězněn a odsunut do ústraní, zasloužil se o jeho návrat Nikita Chruščov. Ke konci života, kdy už byl nemocný, mu nebylo dovoleno rezignovat.
Gustáv Husák, to je naopak až románový příběh. Z předválečného intelektuála se stal vězněm komunismu, ale nakonec i generálním tajemníkem strany a prezidentem (zvolen v roce 1975). Po revoluci v roce 1989 se Husák stáhl do ústraní a stýkal se jen s rodinou a přítelem Viliamem Plevzou. Ten mi jednou řekl: "Husák byl vysloveně tvrdý člověk, na city si nepotrpěl." Co ví o Husákových citech historikové?
Historik Zdeněk Doskočil, který zpracoval pro knihu Českoslovenští prezidenti text o Husákovi, uvádí, že "byl člověkem chladným a racionálním, který jen málokdy dával průchod svým skutečným citům a emocím". Neměl ani mnoho přátel, protože měl o sobě vysoké mínění, považoval se za člověka nadprůměrných kvalit a dovedl jen málokoho uznat za sobě rovného. Zvláště kritický byl vůči představitelům inteligence. Nebyl schopen tolerovat jiné názory, velmi tvrdý dokázal být vůči svým politickým protivníkům, a jestliže kritizovali jeho osobu, nikdy jim to nezapomněl.
Vydala jste knihu o československých prezidentech, chystáte s kolegy i publikaci o českých prezidentech, tedy o Havlovi, Klausovi či Zemanovi? Nebo je to úkol až pro další generaci historiků?
Krátký časový odstup je vhodný spíše pro politiky, publicisty nebo politology, nikoli pro historiky. Mohu prozradit, že již u knihy o československých prezidentech nebylo jednoduché získat autora textu o Václavu Havlovi, přestože ten v té době již nežil. Psát objektivně o žijících osobách je ještě složitější. Hodnocení různých událostí a jednání i nejvýše postavených osob v různých situacích a jejich zařazení do dobového kontextu vyžaduje odstup.
Marie Ryantová (53)
Vedoucí autorského kolektivu knihy Českoslovenští prezidenti (Paseka, 2016, spoluautory jsou např. Vratislav Doubek, Jiří Pernes, Robert Kvaček, Jiří Kocian a další) působí jako ředitelka Ústavu archivnictví a pomocných věd historických Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je členkou výboru České archivní společnosti a Sdružení historiků ČR i Českého národního komitétu historiků. Pro nakladatelství Paseka již editovala titul Čeští králové, vedle toho je autorkou dalších knih (mimo jiné Polyxena z Lobkovic. Obdivovaná i nenáviděná první dáma království). |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.