Ivan Klíma: O mužích, kteří nedokáží milovat
14.06.2007 15:35
Původně jsem chtěl psát jen o posledním románu Terezy Brdečkové Slepé mapy, ale musím se zmínit i o jejím předposledním románu Učitel dějepisu. Hlavní mužský hrdina Slepých map totiž úzce navazuje na hrdinu předchozího románu.
Oba hrdinové jsou raněni nedostatkem lásky v dětství, jednou ze strany otce, po druhé matky, na oba doléhá bezduchost doby natolik, že první se načas ocitá v psychiatrické léčebně a druhého můžeme z hlediska chování „normálních“ lidí rovnou považovat za blázna. Oba jsou neschopni hlubšího citu, touží po lásce, a když se jim jí dostane, buď ji rozdupají, anebo před ní prchají.
V Učiteli dějepisu autorka otvírá román psaný v první osobě a vyprávěný Aronem Kamenem větou, která předznamenává hlavní téma románu: Řekl jsem doktorovi, že slova už nejsou, co bývala. Že jsou jako prošlé prášky… Napadlo mne, že je vlastně jedno, co řeknu – většina slov stejně uletí jako dým. Kolik jich slyším za celý den! Třeba z rádia. Nebo holky, co mluví nepřetržitě, jen aby nebylo ticho.
Autorka sleduje chvíle, kdy hrdina propadá pocitu, že už není s to rozumět řeči druhých lidí, musí tedy vyhledat pomoc psychiatrů. Člověk, který ztratí důvěru ve slova, ztratí i schopnost důvěřovat lidem, přiblížit se jim. Když jsem mezi lidmi, jako by se kolem mne vytvořil prázdný kruh a teprve za čárou stojí ostatní a dívají se na mě jako na cizí zvíře.
Jsou chvíle, kdy si uvědomuje, že většinu toho, co dělá, dělá nerad a cítí se bolestně osamělý. Touží po dobru, po lásce, ale není s to si ji udržet. V jeho příběhu se opakuje magické slovo Sika, slovo nepatřící do běžného jazyka, slovo intimní. Snad znamená dokonalou lásku a naprosté přiblížení, snad je to název pro město, kde by člověk byl šťastný, třeba je heslo Sika stejně důležité, jako když se narodí dítě.
Snad je to něco tak tajemného a nedostupného jako pro Kafkova zeměměřiče K. zámek anebo pro Čapkova vynálezce krakatitu Prokopa nedostupné místo Zahur. Když jsme jeden od druhého tak daleko, znamená to, že se v Sika nikdy nesetkáme. Záhadné intimní slovo, záhadný symbol, záhadné město jako by otevíralo bránu do světa, v němž existují věci a jevy rozumem nevysvětlitelné a přitom pro život člověka významnější než cokoliv jiného. (Nedávno jsem tu psal o Obermannové, která rovněž hledá taková slova.)
Krátce před koncem románu dostává tápající hrdina od psychologa radu: Člověka často zachrání tři jednoduché věci, které je zapotřebí nějak zvládnout: ráno, poledne a večer.
Slepé mapy se otevírají scénou, v níž architekt Viktor Herman se budí s pocitem marnosti života a únavy. Ležely před ním tři úkoly: ráno, poledne a večer. Každý den byly těžší a záludnější.
Příběh Viktora Hermana je složitější než příběh učitele dějepisu Arona K., různé jeho časové úseky se prolínají, kauzalita se rozpadá, takže hrdina (ani čtenář) nevědí, co se vlastně skutečně událo, zda skutečně Viktor mučil a zneužíval bosenského chlapce Nenada, který ho z mučení obviňuje. Jenže jakou cenu má obvinění od chlapce, který nerozeznává, co se stalo teď a co kdysi, a který vydává své fantazie za skutečnost?
Viktor se k činům přizná; jenže jakou cenu má přiznání od člověka, jemuž na ničem nezáleží, pro nějž nic nemá smysl – tedy ani vlastní osud? To, co se zdá jako skutečný prožitek, mohl být sen, halucinace anebo prolnutí různých dějů v rozličných časech.
Podivný stav, v němž se hrdina po většinu příběhu nachází, v němž nerozeznává to, co se stalo, od toho, co se děje, v němž mu i jednotlivé lidské bytosti splývají, má svoji příčinu: tkví v naprosté bezcílnosti jeho konání, jeho soběstřednosti, jeho neschopnosti milovat kohokoliv (včetně sebe), v jeho nezájmu o nejbližší lidi. I tehdy, kdy zájem projeví (jako při péči o starou matku), hrdina koná bez známky citu, dalo by se říci z vědomí povinnosti anebo ještě spíše jako jednu z možných a kdykoliv zaměnitelných činností.
Viktor založí firmu, je úspěšný, bohatý, ale nic z toho vlastně nemá smysl. Nic nemá smysl ve světě bez lidských vztahů. Řekl ženě, že si koupí motorku. Koupil si ji a pak s rámusem kroužil po okreskách lemovaných jabloněmi. Chtěl ji svézt, ale řekla, že se bojí, a ptala se, co ho na tom baví. Odpověděl, že si k motorce koupí kožený oblek a možná spoustu dalších věcí. Když je bude mít, vysvětlil, možná porozumí tomu, proč lidé všechno tolik chtějí. Koupil si drahé boty, hedvábnou kravatu a potápěčský kurs. Nikdy na něj nešel. A potom už nevěděl, co dál.
Láska, zjevuje své ženě, jsou pro něj jen dvě samoty spjaté provazy z touhy. Znáš jenom jednu část, tu svoji. A ten druhý také. To si jenom občas myslíme, že oba děláme nebo cítíme totéž. Nevěřila bys, ale když se zamiluješ, tak o toho druhého ti vůbec nejde. Je to duha sklenutá nad dvěma iluzemi.
Hrdina je ve světě cizinec. Lidé před jeho očima se proměňovali, navlékali si masku, aby se mohli někam zařadit. On, a v tom je jistě jeho důležité poznání, touží zůstat sám sebou, nechce přijímat žádnou roli ani masku. Jenže lze něčeho takového dosáhnout?
Ještě více než v prvním románu vnáší autorka do příběhu děje i věci, které jsou nevysvětlitelné. Děje předcházející i následující se promíchávají. Jako tajemné slovo Sika v prvním románu se ve Slepých mapách objevuje dřevořezba tygra, který se znovu a znovu objevuje na nejrůznějších místech a vzápětí nevysvětlitelně mizí. Je skutečností nebo přeludem? Tajemno je v autorčině světě po právu nevypuditelnou součástí života.
Příběh má mnoho rovin, můžeme jej číst jako střetání ženského a mužského světa, (první touží po lásce, druhý jen po pomíjivém milování, první je ochotný naslouchat druhému, zatímco druhý mluví jen o sobě). Můžeme jej číst jako příběhy lidí v moderní době, kdy ten, kdo začne uvažovat o smyslu všeho konání, kdo chce být sám sebou, se odsuzuje k osamění. Můžeme jej číst jako obraz moderní doby, která ničí člověka. Ve svém spěchu za marným blahobytem ztratil jakýkoliv vyšší smysl a není schopen ničím zaplnit prázdnotu, kterou vnímá kolem sebe. Můžeme jej také číst jako protest proti existenci, která už nedokáže vnímat tajemnost života.
Jsou ovšem v románu i bytosti zcela opačné, schopné dát lásku, pečovat o vyvržené, hledat únik ze světa, v němž surovost a vražda se stává pouhým předmětem komerční zábavy. Nicméně jejich osudy jako by tu tvořily jen pendant k postavě hlavního hrdiny.
Příběhy hrdinů obou románů jsou skvěle vyprávěny bohatým a přitom neokázalým jazykem, plným aforistických formulací. Postavy a jejich v podstatě bezvýchodná životní pouť opakovaně nutí k zamyšlení o hodnotách naší současnosti, o tom, co nám přináší a co nám zároveň bere. Vznáší otázku o jistotách našeho poznání, o významu řeči, která je nejen prostředkem k dorozumění, ale má mít i zcela intimní obsahy, srozumitelné jen těm nejbližším anebo dokonce jenom tomu, kdo je myslí. Obě prózy řadím k vrcholům současné prózy.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.