Oceňovaný spisovatel
Emil Hakl: Velcí hrdinové jsou pryč
30.08.2014 17:03 Rozhovor
Patří k nejoceňovanějším současným spisovatelům. Letos dostal podruhé cenu Magnesia Litera a vyšly mu povídky Hovězí kostky. Přesto by prý Emil Hakl klidně dělal něco úplně jiného.
S vaší tvorbou jsem se kdysi seznámil prostřednictvím vás, vašeho podání. Čítáte stále svoje práce na veřejnosti?
Autorská čtení pořád provozuju, jsou jich tři druhy: K jednomu mě donutí loajalita k nakladateli, když jde o knihu, která teprve vyjde. To mě baví hodně, to mám rád, protože si ověřuji na živé reakci, jak co funguje. Pak jde o knihy nedávno vydané, hotové, to už taková zábava není. A nejhorší je, když po mně někdo chce, abych četl z knihy vydané před lety. To už je pro mě mrtvý text a můj výkon tomu odpovídá.
Nerad se vracíte k dřívějším textům?
Nerad.
Jak se to slučuje s tím, že jste Intimní schránku Sabriny Black, román z roku 2002, přepsal a vydal v nové verzi? Co vás k tomu vedlo?
Mít možnost text překopat, pokusit se ho napsat znovu, to je jiná! Tam se nabízí možnost zkusit to takzvaně znovu a načisto, což je podvědomá satisfakce - v běžném žití to totiž nejde.
Jste s novým podáním spokojenější?
Jsem - alespoň do té míry, že bych to potřetí už nejspíš nepřepisoval.
Uživí vás psaní, když si můžete dovolit podobné velkorysosti?
Živí mě slepenec nejrůznějších kšeftů, které víceméně souvisejí s psaním, byť jde třeba o web s nábytkem. Pravidelně do práce už nechodím asi dva a půl roku, čímž sice člověk ušetří spoustu času na jiné činnosti, ale přijde o cvrkot v kanceláři, který jsem měl vždy docela rád. No - nedá se svítit, bohužel jsem uvízl na volné noze.
Proč bohužel? Myslel jsem, že "volná noha" je to, o čem každý spisovatel sní.
Mít dvě volné nohy, abych mohl běhat za obživou, není špatné, nikdo mně do běhu nekecá. Ale chybějí mi ty kanclíky, redakce, kuchyňky, kutlochy, čaj, kafe, čaj, kafe. Dopolední heheé a odpolední éch...!
Spisovatelé jsou u nás na okraji, píše se o nich nejčastěji, když mají nějaké kulaté výročí, nebo když umřeli. Nedávno bylo třeba kulaté výročí Bohumila Hrabala, ke kterému vás někteří přirovnávají. Jaký k němu máte vztah?
Kladný. Byl jedním z posledních komplexních autorů.
Komplexních v čem?
Byl to vzdělaný, poučený člověk, který prošel spoustou různorodých zaměstnání, tím pádem znal autentické prostředí a autentické lidi. Věděl o spoustě činností z praxe tolik, že si to nemusel nikde dohledávat. Zároveň si doplňoval vzdělání "na ulici" - spíš tedy v hospodě - pěstoval vztahy se zajímavými lidmi, rád s nimi mluvil o nich, ne o sobě.
Emil Hakl (56) |
Vlastním jménem Jan Beneš. Začínal v osmdesátých letech psaním veršů a dramatizací literárních předloh a jejich realizací v amatérských divadlech. V roce 1991 mu vyšla první sbírka básní Rozpojená slova. Publikoval v časopisech, objevil se v řadě sborníků a knižních výborů (Německo, Rakousko, Polsko, Slovinsko, Francie, Velká Británie) a koncem devadesátých let se začal věnovat próze. V roce 2003 dostal poprvé Magnesiu Literu za novelu O rodičích a dětech, podle které o pět let později vnikl filmový přepis v režii Vladimíra Michálka. V roce 2010 dostala jeho kniha Pravidla směšného chování Cenu Josefa Škvoreckého, o rok později byla nominována na Magnesiu Literu. Tu letos dostala v kategorii původní česká próza loňská kniha Skutečná událost. Letos mu vyšla už desátá kniha Hovězí kostky. Pod svým občanským jménem se občas objevuje jako postava v knihách kolegy Václava Kahudy. |
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÝ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 1. ZÁŘÍ.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.