Olympijský blog
Čínská šikana dětí je správná(?)

Stylem start-cíl možná protančí olympiádou Čína. Prakticky od začátku her se ujala vedení v medailovém hodnocení a pravděpodobně by museli přiletět zmutovaní mimozemšťané s jedinečnými sportovními schopnostmi, aby rudá země nevyhrála. Šikana dětí se prostě vyplácí.

Ty fotografie viděl pravděpodobně každý. Plačící čínské děti překonávající sami sebe, plačící děti pověšené na žebřinách, plačící děti od útlého věku cvičící s činkami, plačící děti v brutálním psychickém sevření svých trenérů, pod tíhou nekonečně tvrdého drilu... Prostě plačící čínské děti.

Jsou to malé mechanické stroječky sestavené z nekonečné dřiny, z naprosté disciplíny, oproštěné od emocí. Anglický Daily Mail nedávno přinesl reportáž z jedné takové obří "státní" tělocvičny, kde se provádí alchymie s dětmi. Dopoledne dril, pak učení, odpoledne dril, dokud všechny slzy nevyplavou z očí. Věk? Klidně čtyři roky. Záleží na rodičích. A pro všechny slabé, kteří by uvažovali o rezignaci na šikanu, svítí na zdi velký nápis: ZLATO. Stojí to za to.

O praktikách čínských trenérů na dětech se píše hodně, fotografují se a prvoplánově jsou hodny odsouzení. Vždyť tohle není sport, který by měl děti bavit, to je jen jakási brutální "výroba" sportovců bez náznaku legrace, uvolnění, zábavy. "Když jsem byla v Austrálii, moje tréninkové kolegyně mě vzaly na grilování. To jsem nikdy předtím v Číně nezažila. Naše myšlení je hrozně omezené. Jen trénink, učení, trénink, učení," řekla na hrách čínská plavkyně Lu Jing.

Jenže představa, jak si trenérští rasové v Číně najednou opékají po večerech se svými mladými svěřenci psí buřty, je reálná asi tak, jako že v Číně bude do roka a do dne demokracie.

Pokud si současná rudá dynastie vzala něco od historicky slavných dynastií Wej či Tchang, pak je to právě dodržování vojenského řádu a absolutní disciplíny ve všech sférách společenského života. A sport, to je výkladní skříň čínské "dokonalosti", jakési podtržení globální prezentace celosvětové dominance, která je pro soudruhy zatraceně důležitá.

A tak týrají děti, chtělo by se dodat. Jenže ne. Tenhle systém, jakkoliv krutý je, má něco do sebe. To "něco" je úspěch. Stačí se podívat na čínskou statistiku v Londýně, za pět dní třicet medailí, z toho 17 zlatých. "Pro nás je to asi hodně tvrdé, ale z druhé strany se máme co učit. Třeba právě tu tvrdost," přiznal ve studiu České televize badmintonista Petr Koukal, který v Číně několik týdnů trénoval, přičemž mu to dalo "víc, než sám čekal."

Číňané to dělají chytře. Vše začíná od rodičů, kteří pošlou děti sportovat. V útlém věku se prckové ještě nespecializují, trenéři je prostě naženou do tělocvičen, dělají s nimi všechny možné cviky, zkoušejí náznaky všech možných sportů (gymnastika, atletika, plavání a další) a podle talentu vybírají nové hvězdy. To vše samozřejmě v cepování, které by rozbrečelo i dospělého.

Jenže plačící čínské děti, jejichž fotky tolik popouzejí západní svět, se za pár let změní v odhodlané, železně sebevědomé sportovní stroje. Všimněte si, že když Číňan vyhraje zlatou, málokdy má záchvat euforie, málokdy se raduje jak pominutý, maximálně úsměv, zamávání...

Proč? Protože zlatá, to je v Číně samozřejmost. Proto se od Číny nijak extrémně neinspirujme (to ani nejde, polovina tréninkových metod by byla v Česku trestná), ale respektujme ji a nekritizujme - tedy jen ve sportu. Protože je to vlastně to jediné, co je v téhle zemi opravdové.