Aleš Loprais
Na Dakaru pomohly i kozí bobky
06.01.2015 16:00 Rozhovor
Ohromné vedro, nehostinná krajina a dlouhých čtrnáct dní za volantem. Automobilový závodník ALEŠ LOPRAIS (35) se vydal na své deváté pouštní dobrodružství, kde jde veškerá romantika stranou. Časopisu TÝDEN poskytl ještě před startem rallye obsáhlý rozhovor, na který přijel společně se svým strýcem Karlem (65), šestinásobným vítězem, jenž mu bude držet palce pouze na dálku. Aleš Loprais se drží po druhé etapě na šestém místě.
Máte možná nejlepšího možného mentora. Slyšíte od strýce často řeči, že za něho bylo všechno jinak?
Aleš Loprais: Neustále (smích).
Karel Loprais: To nejsou řeči, to je pravda. Ale všechno je ze srandy. Aleš je člověk, který Dakar sledoval z dálky už jako malý kluk. Pak jsme spolu seděli v autě, kde mě navigoval. Po mém zranění páteře v roce 2006 sedl za volant a jde mu to výborně, už ve svém prvním ročníku dojel na třetím místě.
Neštve vás, že pořád zůstáváte ve strýcově stínu?
A: Na jednu stranu je plus, že jsem do některých věcí viděl dříve, na druhou by pro mě bylo lepší, kdybych začal jako úplně neznámý nováček. Lidé by se na mě možná dívali trochu jinak. Několikrát jsme už ale byli blízko a snad na nás vítězství ještě čeká.
Co se vám vybaví jako první, když se řekne Rallye Dakar?
A: Veliké duny, ty mě baví nejvíce. Mám pohled do pouště rád.
Čeká vás dalších čtrnáct dní v neznámém terénu. Napadá vás, k čemu by se dalo dobrodružství na Dakaru přirovnat?
A: K mořeplavci. Přirovnal bych to trochu k soutěžnímu jachtaření, kdy je člověk odkázán sám na sebe a kolikrát rozhodne i jiný vliv, než jak je člověk připraven a jakou má k dispozici techniku. Kolikrát vás sestřelí jiné okolnosti, než čekáte.
V čem je hlavní krása závodu?
A: Není to ani tak soupeření s ostatními, jako se sebou samým. Objevujete v sobě nové věci, občas si říkáte, že už to nemůže být horší. Člověk tam trpí, ale každým okamžikem se posouvá dál a dál. Pomáhá to ke zdokonalování sebe sama.
K: Myslím, že je to i originalitou. Já poznal africkou poušť, bojovat s dunami a sám se sebou bylo to nejúžasnější. Až tam se projeví, kdo na to má, a kdo ne. Podmínky jsou tvrdé nejen pro techniku, ale hlavně pro lidi.
ALEŠ LOPRAIS (34) |
Pokračovatel rodinné závodnické tradice, synovec KARLA LOPRAISE (65), šestinásobného vítěze Rallye Dakar. Poprvé vyjel na slavný závod v roce 2006 jako navigátor svého strýce, rok poté už kamion sám řídil (Karel Loprais utrpěl zranění páteře). Na vítězství v závodě zatím stále čeká, nejlépe dojel v roce 2007 - na třetím místě. S přítelkyní vychovává ročního syna Alexe. |
Od roku 2009 se Dakar jezdí v Jižní Americe. Přál byste si, aby se vrátil zpět do Afriky?
K: Pokud budou bezpečné podmínky, tak určitě. Afrika je Afrika.
Co je na Dakaru cennější tekutina: voda, nebo pohonné hmoty?
A: Voda. Ta je nutná pro přežití.
Vidíte ještě v Dakaru prvky romantického dobrodružství?
A: Nejvíce se mi líbil africký Dakar, kdy od člověka nikdo nic nečekal. Víc jsem si to užil. Teď už mám jméno, jsem hodně vidět a nemůžu se za nic schovávat. Musíme přemýšlet nad každou vteřinou, nad každým detailem auta. Je třeba určit, kdy a co preventivně vyměnit. Někdy se stane, že i nový díl řachne po krátké době, a pak se bijeme do hlavy, že jsme tam měli nechat ten starý. Ne vždy si to stihnete úplně užít.
Dá se s tím tlakem vyrovnat?
A: Musel byste být totální flegmatik. Což já od přírody nejsem. Jsou i momenty, kdy si to člověk užívá. Pamatuji se ale, jak jsem jel kolem jezera plameňáků, mrknul jsem na ně jedním okem a málem jsme hned vymetl velkou díru. V tu chvíli jsem si řekl, že už to nikdy neudělám.
Kvůli zážitkům z krásné přírody tedy na Dakar nejezdíte...
A: Křižujete nádherná místa. Vidíte třeba zasněžený vrcholek Aconcaguy (nejvyšší hora Ameriky, pozn. red.), a jedete přitom po poušti. Tu krásu si užijete až zpětně ze záběrů z helikoptéry. My máme svůj koridor a vnímáme jen každý šutr, díru, skok.
Letos vyrážíte na Dakar poprvé s vozem jiné značky než tradiční tatrovkou. Své bývalé kamiony jste pojmenovával například Královna nebo Princezna. Proč?
A: Proč ne. Je to lidštější. Tatrovkám jsem vždy dával dívčí jména. MAN bude první kluk, s kterým pojedeme.
Jaké dostal jméno?
A: Bude to SuperMAN. Doufám, že poletí jako Superman.
Karle, vy jste také pojmenovával své kamiony?
K: Většina jméno měla. Doma máme stále ten nejúspěšnější, Pumu. Byli jsme s ní na startu čtyřikrát, třikrát jsme vyhráli a jednou byli druzí.
Rallye Dakar, to je i spousta domorodců kolem trati. Pomohli vám někdy, nebo se spíše pletou v cestě?
A: Pomohli. Třeba když nám v roce 2009 řachl chladič, zrovna v takovém blbém místě, kde nebyla na poušti žádná voda. Sjeli jsme i ke dvěma řekám, které ale byly vyschlé. Chladič nám tekl a neměli jsme žádnou vytěsňovací hmotu, která by ucpala díru. Domorodci nám donesli pytlík s kozím trusem a řekli, ať ho dáme dovnitř. Nebylo už co ztratit. Během dvaceti vteřin byla díra ucpaná a my pokračovali dál. Přišlo mi to jako z říše snů, doma byste si klepali na čelo, ale u nich je to běžný způsob, jak tuto závadu řeší. Pomohli jsme si vyloženě přírodními zdroji.
Jedna žena vám dokonce pomohla po vážné havárii v roce 2012. Později jste se s ní setkali. Jaké to bylo?
A: Sama nás před dvěma lety vyhledala přes Facebook. Po nehodě jsem si vůbec nevybavoval její tvář, byl to hodně stresový moment. Moc nám tehdy pomohla, dala nám vodu a ošetřovala spolujezdce v bezvědomí. To jsou momenty, kdy je pro vás člověk jako ona svatý, a ona byla svým způsobem výjimečná. I v roce 2014 za námi přišla s celou rodinou, kdy už jsem ji samozřejmě poznal. Dali jsme jí nějaké suvenýry a byla za to nesmírně vděčná.
Máte od té doby větší strach ze smrti? Na Rallye Dakar nejsou fatální havárie výjimečné.
A: Ne... Statisticky bych mohl vnímat jako větší nebezpečí cestu z Frenštátu do Prahy na tento rozhovor. Přijeli jsme v autě, které nemá ochranný rám (Porsche Panamera, pozn. red.), vícebodové bezpečnostní pásy, nemáme přilbu. Nebezpečí na běžných cestách je vzhledem k počtu migrujících lidí větší než při samotném závodě. Tam možnost nehody svým způsobem čekáte, jedete ostražitě a nehrozí, že byste telefonovali nebo jedli za jízdy. Není to extra nebezpečný sport, i když se logicky nehody stávají. Je to rallye.
Jaká je vůbec nejvyšší povolená rychlost?
A: Je postupně snižována, v tuto chvíli na 140 kilometrů v hodině. Na jednu stranu to zní jako málo, ale jedete terénem, který neznáte. Většina fatálních nehod se děje v rychlosti kolem 120 kilometrů za hodinu. Paradoxně se kvůli tomuto omezení musíte vedle řízení ještě soustředit na tachometr a jdete tak nehodě trochu naproti. Za překročení rychlosti hrozí penalizace i vyloučení ze závodu.
Stýská se vám během rallye po vaší posteli?
A: Vůbec mi to nevadí, rád spím na tvrdších místech, vyznávám takový ten outdoorový styl života. Spíše cítím, že se mi bude stýskat po synovi, který oslaví první narozeniny. Pojedu pro něho.
Kde vlastně spíte?
A: Dříve ve stanech, pak jsme se přemístili do kamionů a teď po několika letech budu opět ve stanu. Těším se na to. Je to ale v podstatě jedno. Přijedete tak unavený, že potřebujete jen spacák.
Stravujete se místním jídlem?
A: Máme v rámci startovného k dispozici kompletní catering, všichni jezdci mají stejnou stravu. Tři velké týmy sice mají vlastní zázemí, ale myslím si, že to není nutné.
Jak vypadá váš jídelníček?
A: Ráno snídám jen müsli tyčinky a během spojovacích etap hrst sladkých energetických rozinek, nic těžkého, aby to nešlo v etapě ven. Během závodu pak nic, není čas. Večer na nás čeká v bivaku běžná kontinentální strava připravovaná přímo na místě. Žádná těžká jídla, musíme navíc hodně doplňovat tekutiny po dni stráveném v poušti.
Co děláte v případě, když si tělo během závodu vyžádá zastávku na toaletu?
A: Také jsem nad tím bádal a loni jsem to vyřešil tak, jako to dělají malé děti. Ve finále jsem to shledal jako lepší variantu. V první třetině jedné etapy jsem vypil více než polovinu běžné zásoby vody, v kabině jsme měli 55 stupňů Celsia. Bylo lepší uchovat ledviny vcelku, prolévat se tekutinami a přežít, než zemřít hrdý s plným pytlem (směje se). Nic se neděje, stejně přijedete totálně propocený a vyměníte kombinézu i sedačky. Vše se po etapách pere. K tomuto sportu to holt patří.
Jak v současné době vypadá jezdecké zázemí mezi etapami?
A: Tak trochu jako velká venkovní party, obrovské parkoviště, z devadesáti procent jsou ty prostory vedle letiště. Z jednoho bivaku do druhého se vše většinou stěhuje letecky. Nechybějí stánky s jídlem, zdravotníci, zóny pro novináře, koutky pro hygienu. Dříve ale bývaly běžně v poušti mimo pozemní komunikace.
Karle, byla to za vašich časů větší "bojovka"?
K: V Africe to byla vždycky romantika. Byli jste někde v poušti a neměli žádnou asistenci. Mohli jsme pomoct jeden druhému, ale řidiči i mechanici byli v jednom autě. Dneska jsou podmínky úplně jiné. V cíli čekají na posádky servisní automobily, které mají naloženo vše, co řidič potřebuje. Pokud jsme měli doprovod, všichni účastnici byli povinni jet stejnou trasu. Závodníci si odjeli svoje a doprovody jely v noci a přijely až ráno. Někdy nebyla vůbec šance auto opravit.
Dovolíte si před spaním skleničku alkoholu, například vaší "valašské medicíny"?
A: Používám ji pouze jako lék, když na mě něco leze, jinak na to není prostor. Kolikrát před sebou máte maximálně pět hodin spánku... Dělají se navíc i namátkové kontroly na alkohol v krvi.
Při závodech občas žvýkáte kávové boby. Čím si ještě pomáháte, abyste zůstal soustředěný?
A: Naše paní doktorka mi vedle toho doporučila ještě guaranu. Je to skvělá věc, ale loni mi to nevyšlo s dávkováním, první tři noci jsem vůbec nespal. Do toho pijeme naše energetické drinky. Je to i kvůli tomu, že vše odřídím sám, takže musím použít reálně dostupné životabudiče. V momentě, kdy bych cítil, že usínám, samozřejmě předám řízení. Tento režim se ale dá udržet. Nejhorší je, že průjezdem cíle etapy to nekončí. Kolikrát před sebou máte třeba dalších 500 kilometrů spojovací etapy, kde nemůžete jet více než devadesátkou. Jejich dlouhé rovné cesty jsou peklo. Na palici.
K: My jsme neměli ani guaranu, ani energy drinky. Jsou prostě lidé, kteří na to mají, a ti, kteří nemají. Byl jsem zvyklý jezdit s kamionem dlouhé trasy. Měli jsme navíc daleko delší, i noční etapy. Měly i tisíc kilometrů.
V závodu bojujete především proti ruskému továrnímu týmu Kamaz. Češi měli, například v hokeji, vždy obrovskou touhu Rusy porazit. Berete to také tak?
A: Je to tak. Ale musím říct, že lidé u nás často tvrdí, že co je ruské, to je špatné. Troufnu si tvrdit, že na Dakaru mi jako soupeři přijdou féroví, máme velmi korektní vztahy. Na to, jak jsou velký tým, by mohli být mnohem nabubřelejší. Z mého pohledu nejsou tak špatní, naopak, je za nimi kus práce a dřiny a není to jenom tak, že by to mělo velké Rusko zadarmo. Krutě si to oddřeli, začátky neměli jednoduché a nyní jsou prostě nejlepší, to se musí uznat. Jsou dobří a spoustu věcí se od nich můžeme učit. Tečou tam neskutečné peníze, mají lepší podmínky, ale nemá smysl brečet a házet na ně špínu.
Znáte nějaký opačný případ? Tým, který by vám v kritické situaci nepomohl?
A: To ukáže až samotný moment, nemá smysl předjímat. V rámci reglementu je ale pravidlo, že ve vyloženě kritické situaci u vás musí první dvě auta zastavit a poskytnout první pomoc. Čas, který u něj ztratíte, vám poté odečtou. Za Karla to tak nebylo, účastník to udělal ze své dobré vůle a čas mu nikdo nevrátil.
K: Rivalita byla vždycky, ta je při každém závodě. Pomáhali jsme ale jeden druhému. V té době jsme jeli sami pouští a neměli šanci žádat pomoc od nikoho jiného než dalších kamionů.
Ve vašem týmu působí spousta rodinných příslušníků. Kolik se jich podílí na letošním ročníku?
A: (Počítá.) V tuto chvíli pět Lopraisů. Můj taťka Milan je takový kardinál Richelieu, skrytá eminence, odvede neskutečný kus práce a nikdo o něm moc neví. Dělá veškeré věci týkající se shánění peněz, partnerů a jiných záležitostí. Projekt by bez něho nemohl fungovat. Dále pak můj synovec, také Milan, nejmladší kluk. Pak také Karlův syn Leo, který má na starosti doprovod, celý chod servisního zázemí, vždy ví, jaký díl na naše auto patří. Společně s námi ho i staví. K tomu má na starosti i logistiku. A pak já a samozřejmě Karel. Je to takové malé rodinné dakarské impérium.
Jak motorismem žijí ženy z klanu Lopraisů?
A: Holky už od dob, kdy jezdil strejda, věděly často více než my. Mají dříve informace o problémech konkurentů i o zkrácení etapy. Mamča funguje jako dispečerka a voláme jí třeba, když se potřebuji spojit se servisem. Vím, že je stoprocentně na příjmu. Ona pak naši zprávu dává všem ostatním. Není navíc nervózní, protože má informace jako první, slyší, že žijeme a jsme v pohodě. Nezmatou ji tak falešné nebo nepřesné informace z médií.
Máte malého, ani ne ročního syna. Vidíte ho jako pokračovatele rodinné tradice?
A: Netrvám na tom. Když bude chtít hrát šachy, ať je hraje. Synovi dám volnost, určitě ho nebudu do ničeho tlačit. Něco v něm ale je, už dovádí s plastovou tatrovkou a nevadí mu ani rychlá jízda v autě. Musí chtít sám a taky to v něm musí být.
Na kolik peněz vás přijde jedna Rallye Dakar?
A: Je to podnik k nezaplacení (směje se). Záleží na tom, zda jedeme v jednom autě, nebo ve dvou. Loňský rozpočet byl dva miliony eur za celou sezonu. V Rusku jsme měli dvě auta a čtyři doprovodná vozidla, na Dakaru bylo sice o jedno doprovodné auto méně, ale zase dva automobily pro novináře. Do toho jsme testovali dvakrát v Emirátech, čtyřikrát na Slovensku a jednou v Polsku. Letos jedeme s jedním kamionem, bez asistence, a rozpočet bude méně než poloviční. Odměny za výhry jsou asi tři tisíce eur, což je v tomto ohledu spíše zanedbatelná částka.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.