Neuvěřitelný zájem
Rusové chtějí intelektuální úspěch. Vzhlížejí k šachům

Boj o titul mistra světa v šachu mezi norským držitelem titulu Magnusem Carlsenem a ruským vyzývatelem Sergejem Karjakinem vyvolal neuvěřitelný zájem v Rusku i ve světě. Divácké rekordy padají nejen kvůli šachu, napsal ruský internetový list Gazeta.ru.

Důvody prudkého vzestupu zájmu Rusů o šach jsou naprosto pochopitelné. Rusko už dlouho nezaznamenalo žádný větší intelektuální úspěch. Naši vědci už roky nedostávají Nobelovy ceny. Naposledy se to povedlo akademikovi Vitaliji Ginzburgovi před 13 lety. V roce 2010 "nobelovku" dostali naši bývalí spoluobčané Andrej Geim a Konstantin Novoselov.

Obloukem se nám vyhýbají hudební ocenění. Na filmových festivalech také držíme hladovku, s jedinou světlou výjimkou. Ale filmový jazyk režiséra Andreje Zvjaginceva je pro běžného diváka příliš složitý a jeho politické postoje jsou takové, že je těžké z něj udělat "ruského hrdinu".

V šachu jsme neměli světového šampiona od roku 2007, kdy o titul přišel Vladimir Kramnik. A to šachy - spolu s raketami a baletem - byly hlavními předměty ruské pýchy za sovětských dob.

V národě, který tak moc touží po postavení světové velmoci, tak vzniká silný komplex intelektuální méněcennosti, který se sotva dá kompenzovat vojenskými úspěchy. Komplex je zvláště silný ve srovnání se sovětskou minulostí, kdy Nobelovy ceny dostávali jak fyzici, tak lyrici (i když v případě Borise Pasteraka či Josifa Brodského sovětský režim nejásal). A v kultuře zemi proslavili po celém světě primabaleríny Velkého divadla, velicí skladatelé a skvělí režiséři.

Proto se lidé, prožívající hubená léta po obžerství sovětské propagandy o nejvíce sečtělé, vzdělané a intelektuální zemi na světě, nadšeně chápou možnosti zopakovat si někdejší pocity. A výhra by v tomto případě skutečně byla skvělým úspěchem. Norský šachista je jedním z nejlepších šachistů všech dob.

Spojení se vším dobrým

Karjakinův životopis skýtá možnost spojovat si jej se vším "dobrým", co se odehrálo v naší zemi v posledních letech. Rodák ze Simferopolu dokázal jako zázračné dítě z Krymu v ukrajinském dresu vyhrát šachovou olympiádu v roce 2004. Ale v roce 2009 vyměnil ukrajinské občanství za ruské. Veřejně prohlašoval, že to udělal, protože se vždy cítil být Rusem. Tedy přál si "připojit se k Ruské federaci" o pět let dříve, než sám Krym.

Je také velkým obdivovatelem Putina: nosil tričko s jeho portrétem a na twitter si dal společný snímek. Zkrátka vlastenec, bránící intelektuální převahu Ruska v boji se Západem. Ale na rozdíl od mnoha našich hurávlastenců je v rozhovorech se zahraničními novináři zdvořilý a korektní.

Karjakin se velmi podobá sovětským mistrům světa, zejména Anatoliji Karpovovi. Je tu ale zatím jeden podstatný rozdíl. Karpov byl doslova oficiální ideologickou zbraní Sovětského svazu v šachové bitvě s emigrantem a kritikem sovětského režimu Viktorem Korčným. Nynější ruský režim Karjakina v propagandě nevyužívá.

Není antihrdinou

Carlsen v tomto vztahu rozhodně není antihrdinou, i když jeho manažeři hovořili o pokusech kremelských hackerů ukrást z Norova počítače informace o přípravě na zápas, které by mohly pomoci Karjakinovi k vítězství. Ale k žádným pirátským průlomům nedošlo a Karjakin si počítá v duelu s nejtěžším soupeřem velice důstojně.

Až do zápasu o mistrovský titul byl Karjakin veřejnosti prakticky neznámý. Teď se ale pomalu stává hlavním sportovním hrdinou země. I sám prezident přes mluvčího vzkázal, že zápas sleduje a fandí. V případě vítězství Karjakin definitivně získá status hrdiny. Tím spíše, že jiných důvodů ke sportovní či intelektuální hrdosti moc není.

Masový zájem o šachy se v Rusku vytratil dávno před tím, než Kramnik přišel o titul. Karjakin se ale objevil na úpatí šachového Olympu v pravý čas. Země po řadě neúspěchů či nejednoznačných úspěchů cítí palčivou poptávku po hrdinech.

Zápas o mistrovský titul poutá pozornost nejen v Rusku a v Norsku, kde je Carlsen prostě megahvězdou. Je nesmírně populární i jinde ve světě. Zájem pravděpodobně souvisí nejen se samou hrou či s osobnostmi hráčů.

Všude panuje nestabilita a nejistota, nejsou už žádné pevné hodnoty a převládá pocit, že se země otevírá pod nohami. A na tomto pozadí se koná podívaná, která by se mohla úplně stejně odehrávat před 50 či 100 lety. Dva náramně nadaní lidé hrají pochopitelnou hru, jejíž výsledek závisí jen na jejich umu a výdrži. Lidem se už velice stýskalo po podívané, která vede k pochopitelnému, spravedlivému, definitivnímu a jednoznačného konci.

Pro nás Rusy je náramně důležité předvést, že ve velké globální šachové partii nejsme žádní pěšáci, ale králové či královny. Třeba i prostřednictvím jednoho konkrétního člověka v jednom konkrétním zápase.