1968: Máničky pod dohledem svatých i "chlupatých"

Karlův most vždy patřil k místům spontánního setkávání. Posedávající hloučky tu popíjely víno, klábosily, hrály na kytary. Že na Karlově mostě začínala zpěvačka Radůza, je věcí dnes mnoha lidem známou. Hrávali tu ale i jiní. Ve vypjatém roce 1968 byste tu našli třeba Jaroslava Hutku nebo Vlastimila Třešňáka.

Vlasatí umělci se v roce 1968 na most vydali víceméně spontánně. Nebylo tu třeba dlouho dopředu dohadovat vystoupení a špatný nebyl ani výdělek. „Domluvit si představení trvá většinou tak měsíc, někdy i déle. Ale my jsme chtěli hrát hned… Kalandra přišel asi v půlce března s tím, že bychom mohli hrát na Karlově mostě. Takže jsme tam spolu šli, sedli si na bednu na písek a ta nám tam pod tím křížem pak zůstala až do léta,“ vysvětluje hudebník Jaroslav Hutka.

„Když jsme hráli poprvé, byla tam s námi Zorka (Růžová) s kloboukem, jako že obejde lidi. Byla zima a hrálo se nepříjemně, ale hromada lidí se zastavila a začali dávat do klobouku peníze. Třeba i stovky, což byl úplný šok, protože stovka tehdy byla hromada peněz. My jsme na tom prvním vystoupení vybrali as patnáct set, neuvěřitelný balík…,“ vzpomíná.

Mnohdy spontánně uspořádaným vystoupením pod širým nebem nahrávala i pomalu a opatrně se uvolňující atmosféra doby. Teplé letní počasí, příjemné prostředí a možnost dobrého výdělku pak v průběhu roku 1968 přilákalo na most další písničkáře. Po Hutkovi s Kalandrou, kteří kouzlo vystupování na Karlově mostě objevili, se sem brzy začali stahovat další folkaři. Kromě Třešnáka se na mostě začala pravidelně objevovat i autorská dvojice Miroslav Paleček - Michael Janík, nebo třeba Vladimír Veit.

Opatrná a pozvolná liberalizace vývoje začínala být v české kultuře patrná už od roku 1962. Historiku Oldřichu Tůmovi bylo v době Pražského jara sedmnáct: „Mě ten osmašedesátý rok zase tak moc nepřekvapil,“ říká. „Šlo to postupně, věci byly najednou lepší a lepší. Každý den vycházely nějaké noviny – Student, Literárky, Reportér… - prostě něco, co si člověk mohl přečíst od začátku do konce. Ty noviny byly najednou strašně zajímavé, pořád se něco dělo. Minimálně do léta to bylo dobré,“ přibližuje atmosféru doby.

Dojem historika Tůmy ostatně potvrzuje i sám Hutka: „Lidi, co se u nás zastavili, měli takovou radost… Ono se tušilo, už od roku šedesát pět, že se něco děje, ale najednou tu byl konkrétní důkaz pro kolemjdoucí, že se něco prorazilo.“ Účinkování folkařů na veřejně přístupných místech – Hutka s Kalandrou například během roku 1968 objížděli různá pražská zákoutí, kde koncertovali na kapotě zapůjčeného džípu – bylo pro dobu příznačné.

Kouzlo vystupování na otevřeném prostranství umocňoval i relativní – a dnes bohužel nepředstavitelný – klid, který na mostě panoval. „Karlův most tehdy vypadal úplně jinak. Nebylo to tak narvané prodavači ani cizinci, když tam člověk šel v pátek v šest do hospody, tak tam bylo skoro pusto a prázdno. Mělo to úplně jinou atmosféru,“ popisuje Tůma. „Kdyby tam takhle hráli dneska, úplně by se to ztratilo. Ten most byl daleko víc vidět, nějak to na člověka víc působilo…,“ vzpomíná.

Exhibice na mostě měla ale samozřejmě i své zápory. Hned při jednom z prvních vystoupení se například Hutka s Kalandrou dostali do sporu s příslušníkem policie, který je chtěl z jejich místa vyhnat. Marně. „Měli jsme legitimace, kde bylo napsáno, že je to povolení k veřejnému vystupování. On to četl, moc tomu nerozuměl, ale říkal, že se jde teda zeptat šéfa a vrátí se. Už se nikdy nevrátil. A pak jsme tam začali chodit pravidelně a ten most se stal takovou naší scénou,“ líčí události Hutka.

Co se nepodařilo uniformovanému policistovi, povedlo se v následujících měsících davům návštěvníků a kolegům obou hudebníků. „V létě pak už byl Karlův most narvaný a bylo to nepříjemné. Navíc se tam pak nastěhovali všichni. I Vlasta Třešňák. A nám to začalo vadit, protože most patřil nám. My jsme tam byli první,“ vysvětluje Hutka důvody, proč se v polovině roku společně s Kalandrou odstěhovali do Platýzu. Iniciátorem jejich přesunu byl grafik Jiří „Matěj“ Svoboda, tehdy zakladatel výtvarné skupiny Pod plachtou 68.

Konec horkého léta 1968 znamenal i jasnou tečku za etapou kulturního a koneckonců i politického uvolnění. Vstup „vojsk spřátelených zemí“ na území Československa znamenal pro většinu na dlouhou dobu naprostý konec svobody. „Ta intervence nebyla jakoby spadlá z čistého nebe. Už předtím se o tom celkem otevřeně spekulovalo v novinách, byla tu ta zkušenost z šestapadesátého. Takže to nebylo takové překvapení, a kdo trochu přemýšlel o způsobu, jak se dělá politika, si musel uvědomovat, že toto nebezpečí existuje,“ říká historik Tůma.

Jaroslav Hutka se v následujícím období normalizace připojil k disentu, stal se signatářem Charty 77 a v roce 1978 pod nátlakem StB emigroval do Holandska. Nebyl jediný. V emigraci skončili i další jeho kolegové Vladimír Veit, Vlastimil Třešňák, Karel Kryl, Hutkův dlouholetý spoluhráč Hvězdoň Cígner si v nizozemském exilu sáhl na život. V Československu zůstali z výše zmíněných jen Miroslav Paleček, Michael Janík a Petr Kalandra, který zemřel před téměř deseti lety.

Citace Jaroslava Hutky použité v článku pocházejí z nepublikovaného rozhovoru s historiky Filipem Pospíšilem a Petrem Blažkem.

Foto: www.hutka.cz