Očima Martina Hekrdly
Svět lady Thatcherové

Nelze popírat význam politiků, za nimiž se zvedá vítr a hoří step, jakmile se jen objeví a dají zaznít svému hlasu. Kdo jen přičichl k politice, dobře zná známou slepou uličku jakékoli strany nebo hnutí, kterou lze vyjádřit takto: "Máme svatou pravdu, výtečně napsaný program, spoustu potenciálních voličů. Médiím nevadíme. Ale můžeme to zabalit, protože nemáme lídra." Margaret Thatcherová (13. října 1925 - 8. dubna 2013), ministerská předsedkyně Velké Británie (4. května 1979 - 28. listopadu 1990) takovým lídrem byla.

Přesto není možné činit z její politiky pouhé osobní "story", jak to mají bulváry nejraději. Vládní "thatcherismus" nebyl - a dosud ve svých různých modifikacích - není privátní byznys. Proto jisté odsvěcení osobnosti není porušením principu "o mrtvých jen dobré" (v politice, v níž jde o moc nad lidmi, principu nevhodného). Je nutné vrátit do hry systémový přístup a ne se kochat političkou, která se prosadila ve světě mužů.

Dvě malé nepravdy

"Železná lady" především nebyla železná, i když osobně poklepávala na rameno Pinochetovi a v době hornické stávky (1984-1985) - tak se o ní psalo - proměnila důlní oblasti Anglie v "britské Chile". Nebyla železná alespoň v tom smyslu, do jakého se sama stylizovala ve svých pamětech. Je absurdní tvrdit, že její úspěch spočíval v odmítání kompromisů. Jestliže prosadila svoji politiku, pak jedině proto, že vlastníci kapitálu - ekonomické, politické a "literární" elity, ba i aparatury odborářské a labouristické - buďto brzy přijali její projekt nebo mu aspoň nepřekáželi. Je jedno, zda tak činili z bezděčné a hluboké bezradnosti anebo z důvodů uvědomělého vykročení doprava.

Není také pravda, že byla první v Británii, kdo vykročil z poválečného konsensu sociálního státu, v jehož rámci pravice i levice, skoro všichni liberálové, konzervativci i socialisté odmítali jménem "jediného národa" křiklavou třídní společnost. Nebyl to dokonce ani nikdo z toryů. Ani konzervativec Edward Heath, který praštil s vládnutím v roce 1974 uprostřed stávky horníků. Po ropném šoku (1973) a následné recesi globální ekonomiky (1974-1975) se díla ujal labourista James Callaghan, který "odtučnil" veřejný sektor škrty i propouštěním a dohodl se na zmrazení mezd s odborovou byrokracií. Margaret Thatcherová vstoupila na připravený terén, na půdu zkypřenou labouristickým úsilím zvrátit pokles HDP, dlouhodobý pokles míry zisku (od konce 60. let) a úpadek konkurenceschopnosti bývalého impéria, do jehož exkoloniálního "společenství" (Commonwealth) se mezitím natlačil americký kapitál.

Výroba voličů

"Pravicové excesy" toryů nefungovaly, jsouce válcovány odbory i zažraným poválečným konsensem uvnitř Konzervativní strany. "Usporná" labouristická správa kapitalismu, odsouhlasená odborovými předáky a "liberalizovaná" skupinou Tonyho Benna (Blairova ideového předchůdce v New Labour), vzala za své v takzvané "zimě nespokojenosti". Stávková vlna proti politice labouristů v zimě 1978-1979 vyřešila část kardinálního problému "asociální" frakce konzervativců: kde vzít lidovou podporu pro likvidaci sociálního státu? Deziluze sociálně defavorizaovaných vrstev z Callaghanovy levicové vlády, která již před obsazením Downing Street nehodlala plnit předvolební sliby, uvolnilo cestu pro vstřícnější postoj k pravici v lidových čtvrtích.

K deziluzím z politické a odborové "reprezentace" musely být přihozeny - kromě vhodných okolností - i pořádné iluze. Zásadní vhodnou okolností byl fakt, že thatcherovská kritika labouristů byla vyslovena v době krize. A že byla postavena na reálné nespokojenosti nejen s konkrétní vládou, ale i se systémem velkých podniků a byrokratických aparátů. Ten často nebyl dole pociťován jako pomoc, nýbrž jako pohůnek, někdy nemístně zvědavý, často nevšímavý a vždy rozčilující.

Roztrhl se pytel s iluzemi o "lidového kapitalismu" (všichni jsme akcionáři a majiteli střech nad hlavou, svého života a svobodné volby). S iluzemi o efektivitě privatizací ("Big Bang" 1986, tedy prodej řady podniků přes londýnskou burzu), která v druhé půli 80. let byla na chvíli potvrzena růstem. S iluzemi o národní hrdosti těch správných, domácích, "bílých" Britů (válka s argentinským diktátorem Galtierim o Falklandy 1982, rasistické a eugenické výpady proti "nepřizpůbivým" imigrantům a "spodině" - výpady, které Thatcherová sama nikdy nevyslovila). Tenhle "diskurs" ovšem s námi přetrvává, v nových krizích zesiluje a vždy byl součástí "konzervativní revoluce".

Komu čest

Podpora Thatcherové ze strany nových - lze-li to tak říci - "mas individualistů" byla značná ("Společnost neexistuje, jsou jenom muži a ženy a jejich domácnosti," pravila Margaret). Teoretické zázemí měla neméně impozantní. Think-tanks konzervativní pravice - Institut pro ekonomické záležitosti (IEA) a Centrum pro politická studia (CPS) - v sobě spojovaly monetaristické nápady Miltona Friedmana, politickou filozofii Friedricha von Hayeka a ideologii "veřejné volby". Všechno tohle rovněž přetrvává, je to tu s námi pořád. Skoro žádné nové nápady ani dnes z kateder - když se to vezme kolem a kolem - v zásadě nezaznívají.

Byla tu od samého začátku alfa a omega veškerého "elitního" konání: naléhavá potřeba zařídit zhodnocení kapitálu. Thatcherová nechtěla zlikvidovat odbory, jak jí přičítají, nýbrž "jen" oslabit - to úplně stačí k omezení vyjednávací síly námezdních pracovníků, ke snížení jednotkových nákladů práce a ke zvýšení zisků. Stalo se.

Thatcherová nechtěla proměnit svět v planetární kasino, ve svět plný spekulací se vším, co není přibité, ve svět znovu a znovu rytmovaný nafukováním a praskáním bublin. Thatcherová chtěla jen zvýšit zisky těm, kteří - navzdory ochočeným odborům, levné práci a čím dál vycentrovanějším levicovým stranám - nemohli investovat produktivně, investovat do reálné ekonomiky s nadějí na zisky, růst a konkurenceschopnost. Ale pomohla zařídit svět, jehož poslední podobou je hora dluhů. Hora sesouvající se na veškerou lidskou společnost, která nějakým zázrakem - kdo nevěří, ať tam běží - stále ještě existuje.

Čest její památce!